Albert Camus (7. listopadu 1913 – 4. ledna 1960) byl francouzský filozof a spisovatel. Camus psal romány, divadelní hry i eseje a články. Narodil se v Alžírsku, zemi v severní Africe, v rodině francouzských osadníků; jeho dětství bylo poznamenáno chudobou a smrtí otce v první světové válce. Vystudoval filosofii na Univerzitě v Alžíru, studia mu však přerušila tuberkulóza. Během druhé světové války působil v Paříži jako redaktor odbojového deníku Combat.

Filozofie a hlavní myšlenky

Camus je často označován za existencialistického myslitele, přesto sám označení „existencialista“ přijímal jen zčásti. Je především spojován s filozofií absurdu – myšlenkou, že člověk hledá smysl ve světě, který žádný zřejmý smysl neposkytuje. Ve slavném eseji Mýtus o Sisyfovi (Le Mythe de Sisyphe, 1942) použil postavu Sisyfa jako metaforu pro lidské úsilí a odpor proti bezvýznamnosti existence: podle Camuse je nutné přijmout absurdno a přesto dál hledat hodnoty a smysl skrze činy a solidaritu.

Dílo – romány, eseje a drama

Camusova tvorba se zabývá otázkami svobody, morálky, odpovědnosti jednotlivce a lidské důstojnosti v konfrontaci s absurditou nebo totalitarismy. Mezi jeho nejznámější díla patří:

  • Cizinec (L'Étranger, 1942) – román o muži, který je společensky odcizen, a o posuzování jeho činů společností;
  • Mýtus o Sisyfovi (Le Mythe de Sisyphe, 1942) – filozofický esej o absurditě;
  • Mor (La Peste, 1947) – román, který lze číst jako alegorii o odporu proti totalitě a jako reflexi na lidskou solidaritu během katastrofy;
  • Člověk v povstání (L'Homme révolté, 1951) – esej o povstání a revoltu, která vyvolala polemiku s intelektuály té doby;
  • divadelní práce: Kaligula, Neznámý (Le Malentendu), Mor a další, v nichž experimentoval s formou a morálními dilematy postav.

Politické postoje a veřejná činnost

Camus byl aktivní novinář a komentátor. Během války působil proti nacismu a po válce kritizoval všechny formy totalitarismu — jak fašismus, tak stalinistický komunismus. Jeho postoj k otázce alžírské nezávislosti byl složitý: vyjadřoval sympatie pro práva alžírských Arabů, ale zároveň odmítal politiku násilí jako prostředek k dosažení cíle. Tyto názory mu vynesly ostrou kritiku i ztráty vazeb s některými intelektuálními kolegy, například s Jean-Paulem Sartrem.

Ocenění a smrt

V roce 1957 získal Camus Nobelovu cenu za literaturu „za jeho důležitou literární tvorbu, která s jasným a vážným pohledem osvěcuje problémy lidského svědomí v naší době.“ V době udělení ceny mu bylo 44 let; po Rudyardu Kiplingovi byl jedním z nejmladších laureátů a zároveň prvním spisovatelem afrického původu, který toto ocenění obdržel. Ze všech laureátů Nobelovy ceny za literaturu žil nejkratší dobu – zemřel při automobilové nehodě 4. ledna 1960. Jeho smrt ukončila jednu z nejvlivnějších kariér francouzské literatury 20. století.

Dědictví

Camusovo dílo má trvalý vliv na literaturu i filozofii. Je ceněn pro jasný styl, morální naléhavost a schopnost přetavit abstraktní filozofické problémy do srozumitelných literárních obrazů. Jeho texty se stále čtou a diskutují v souvislostech etiky, politické filosofie i literární estetiky.