West Coast blues je styl bluesové hudby pevně propojený s jazzu a jump blues s výrazným zastoupením klavírních partů a jazzově laděných kytarových sól. Vznikl především díky texaským muzikantům, kteří se ve 40. letech 20. století přesunuli do Kalifornie. Styl je charakteristický hladší, „městskou“ produkcí zvuku, s jemně zbarvenými, často medově znějícími vokály a aranžemi, které čerpají z jazzu, swingu a boogie-woogie. Kromě piana hrají v aranžích často roli i elektrická kytara, saxofonové sekce a doprovodné nástroje, které dodávají nahrávkám propracovanější, orchestrálnější ráz než rustikálnější formy venkovského blues.

Texas a západní pobřeží

Nejznámějším představitelem západního pobřeží je bezesporu kytarista T-Bone Walker, autor a interpret písně "Call It Stormy Monday (But Tuesday Is Just As Bad)". Pocházel z Texasu a své první nahrávky pořídil již koncem 20. let. Na počátku 40. let se Walker přestěhoval do Los Angeles, kde natočil řadu snímků pro společnosti Capital, Black & White a Imperial. Walker proslul svým vynalézavým použitím elektrické kytary — sólovým hraním na jediné vysoko postavené struně i efektní pódiovou prezentací — a je často uváděn jako klíčová osobnost, která elektrickou kytaru v blues popularizovala.

Po Walkerovi přišla vlna dalších texaských bluesmanů do Kalifornie. Mezi nejvýraznější patří pianista a skladatel Amos Milburn (např. „Chicken Shack Boogie“), zpěvák a skladatel Percy Mayfield, jehož skladba "Hit the Road Jack" skutečně proslula v podání dalších interpretů, a klavírní mistr Charles Brown, který se významně podílel na formování „nočního“, melancholického zvuku západního pobřeží (známý je např. jeho přínos v písni „Driftin' Blues“). Kytarista Pee Wee Crayton střídal působiště mezi Los Angeles a SanFrancisco, zatímco Lowell Fulson, původem z Texasu přes Oklahomu, se usadil v Oaklandu a nahrál řadu vlivných skladeb, například „Reconsider Baby“.

Hudební rysy a témata

West Coast blues kombinuje rytmickou lehkost jump blues s harmoniemi blízkými jazzu. Typické prvky:

  • Klavír — často dominantní, čerpá z boogie-woogie a jazzového doprovodu;
  • Elektrická kytara — sóla stylizovaná do plynulých, melodických frází, jak je prosadil T-Bone Walker;
  • Hladké vokály — městský, „crooner“ způsob zpěvu, někdy s jemným, téměř popovým nádechem;
  • Aranžmá — použití dechových nástrojů a propracovanějších doprovodných partií než v rurálních variantách blues;
  • Lyrika — často se soustředí na městské motivy, noční život, vztahy a každodenní starosti s nádechem romance či ironie.

Vliv a dědictví

West Coast blues měl silný vliv na vznik pozdějšího rhythm and blues a raného rock and rollu díky důrazu na elektrické nástroje a taneční rytmy. Díky nahrávkám z Los Angeles, Oaklandu i San Francisca se tento styl stal jedním z dominantních proudů blues v 40. a 50. letech. Po desetiletích vitality pomohlo setrvání a znovuoživení scény i úsilí pořadatelů a nahrávacích společností: Tom Mazzolini založil San Francisco Blues Festival v roce 1974, zatímco menší, nezávislé značky jako Arhoolie a později HighTone mapovaly a dokumentovaly místní hudebníky. Díky tomu zůstalo západní pobřeží jednou z nejvýznamnějších regionálních oblastí amerického blues a jeho vliv slyšíme i v pozdějších bluesových a rockových nahrávkách po celém světě.

West Coast blues tak představuje spojení texaské improvizační tradice s kalifornskou produkční vytříbeností — výsledkem je elegantní, často tanečně laděné a zároveň citlivé blues, které si udrželo kulturní význam i mimo své počáteční geografické i časové vymezení.