Lausannská smlouva byla podepsána 24. července 1923 ve švýcarském Lausanne po úspěchu tureckých národních sil v řecko‑turecké válce 1919–1922. Smlouva nahradila dřívější, pro Turecko nevýhodnou Sèvreskou smlouvu a stala se základem hranic a mezinárodního postavení nově vznikajícího tureckého státu. Upravuje hranici mezi dnešním Řeckem a dnešním Tureckem, jakož i další hranice Turecka. Mezi další země, které smlouvu podepsaly, patří Itálie, Francie, Velká Británie, Japonsko a také Jugoslávské království. Hlavním tureckým vyjednavačem byl İsmet İnönü; smlouva vstoupila v platnost po ratifikaci o několik měsíců později (formálně ji ratifikace potvrdila v roce 1924).

Hlavní body smlouvy

  • Svrchovanost a hranice: Lausanne potvrdila svrchovanost Turecka nad Anatolií a východním Traktem (Evropskou částí Turecka) a vymezila hranice se sousedy, čímž vytvořila základ současného území Turecka.
  • Aegejské ostrovy a ostrovy blízko pobřeží: Smlouva vymezila status mnoha ostrovů v Egejském moři – řada ostrovů připadla Řecku, zatímco některé (např. Imbros/Gökçeada a Tenedos/Bozcaada) zůstaly součástí Turecka; u některých ostrovů byla stanovena demilitarizace.
  • Population exchange (výmena obyvatel): Smlouva potvrdila dohodu o povinné výměně obyvatel mezi Řeckem a Tureckem (většinou pravoslavní Řekové z Turecka proti muslimům z Řecka). Z výměny byly vyňaty např. Řekové žijící v Istanbulu a muslimové v západní Thrákii.
  • Menšinová práva a majetková ujednání: Lausanne obsahovala ustanovení o ochraně práv náboženských menšin, úpravě majetkových nároků a o možnosti uplatňovat náhrady či dohled nad některými spory.
  • Zrušení kapitulačních privilegií: Smlouva potvrdila konec starých „kapitulačních“ výhod a privilegií, které měly některé cizí mocnosti na území Osmanské říše.
  • Status Dardanell a Bosporu: Původní režim průlivů upravený v Lausanne stanovil mezinárodní úpravu a demilitarizaci, která byla později (v roce 1936) změněna Montreuxskou úmluvou, jež vrátila Turecku širší kontrolu nad průlivy.

Důsledky a pokračující spory

Smlouva byla klíčová pro vznik moderního tureckého státu a pro stabilizaci situace po první světové válce a turecké válce za nezávislost. Současně však nevyřešila úplně všechny problémy mezi Tureckem a Řeckem. Dodnes existují spory týkající se zejména vlastnictví menších ostrovů a skal, hranic námořních oblastí, vzdušného prostoru a hranic kontinentální šelfové oblasti a výlučných ekonomických zón v Egejském moři. Tyto spory občas eskalují do diplomatických i vojenských napětí: v letech 1987 a 1996 (krize kolem souostroví Imia/Kardak) se situace dostala velmi blízko vojenského konfliktu.

Řešení řady sporů zůstává předmětem bilaterálních jednání, mezinárodních soudů nebo diplomatické mediace (např. v rámci NATO či EU). Lausanne zůstává historicky i právně významným dokumentem, který formoval hranice, demografii a mezinárodní postavení Turecka a měl dlouhodobé dopady na řecko‑turecké vztahy.