Tlamovec tammarský (Macropus eugenii, někdy uváděný také jako Notamacropus eugenii) je malý australský druh wallaby z čeledi Macropodidae. Je to známý modelový druh vačnatců díky zajímavému reprodukčnímu cyklu a použití v genomických studiích. Původní populace na pevnině Jižní Austrálie zanikly v první polovině 20. století, ale díky introdukcím na ostrovech a následným reintrodukcím probíhá snaha o obnovení druhu v jeho původním rozšíření.

Rozšíření a poddruhy

  • M. e. eugenii – populace z pevninské části Jižní Austrálie.
  • M. e. derbianus – populace ze západní Austrálie.
  • M. e. decres – označovaný též jako darma nebo dama wallaby, původně z ostrova Kangaroo v jižní Austrálii.

Historie výskytu a introdukce

První zápisy evropských námořníků o tlamovcích pocházejí ze 17. století; například Francisco Pelsaert, kapitán lodi Batavia, je popsal při ztroskotání v roce 1629 a poznamenal, že „vypadají jako skákající kočky“. V textu se zachoval i podivný odkaz na „makakové, které“, avšak tlamovec tammarský není primát, nýbrž vačnatec.

Tammarští valábové vyhynuli na pevnině Jižní Austrálie ve 30. letech 20. století v důsledku ztráty přirozeného prostředí, intenzivního lovu a predace od introdukovaných lišek. Některé populace přežily díky introdukcím: v roce 1862 je na ostrov Kawau u Aucklandu na Novém Zélandu dovezl jako součást své soukromé sbírky bývalý guvernér sir George Grey. Tamní populace byla později považována za škůdce a řešily se tam kontrolní programy.

Díky záchranným akcím bylo ze skupin na Novém Zélandu převezeno 85 jedinců zpět do Jižní Austrálie. Po intenzivních kontrolách lišek a přípravě stanovišť byly v Innesově národním parku na poloostrově Yorke v listopadu 2004 vypuštěni první jedinci (10 wallabů) a následně v červnu 2005 dalších 36. Tato uvolnění byla monitorována pomocí rádiových obojků a část populace se zařadila také do programu chovu v zajetí, například v zoo Monarto.

Vzhled

Dospělí tlamovci jsou přibližně 50 cm vysocí (výška v kohoutku je menší, délka těla s ocasem je větší) a váží obvykle kolem 4–7 kg. Srst je většinou tmavě šedohnědá s načervenalými odstíny na pažích a bocích, břicho je světle šedé až šedobílé. Někdy na tvářích bývá slabá bílá linka. Ocas je silný a svalnatý, používá se jako opora při sezení a při skocích.

Chování a nároky na prostředí

Tammarští valábové jsou převážně noční a soumrační – přes den se ukrývají v hustých křovinách a křovinatých porostech a v noci vycházejí na pastvy. Živí se převážně trávou, bylinami a další vegetací; v závislosti na stanovišti mohou konzumovat i plody nebo kůru. Vystavení slaným podmínkám vedlo u některých populací k tomu, že dokáží přežívat i při příjmu mořské vody, což je možné díky fyziologickým adaptacím ledvin a metabolismu solí.

Domovské okrsky jednotlivců nebo skupin jsou poměrně malé; uvádí se, že se často pohybují a využívají plochy kolem 5 ha, přičemž hustota jedinců závisí na kvalitě potravy a dostupnosti úkrytů.

Rozmnožování

Tammarští valábové mají velmi pozoruhodný reprodukční cyklus. Březost je krátká – embryonální vývoj po aktivaci trvá zhruba 26–31 dní. Charakteristickým rysem je embryonální diapauza: oplodněné vajíčko zůstává v klidovém stavu v děloze po několik měsíců a jeho další vývoj je synchronizován s ročním cyklem (u tamaru je to typicky aktivace kolem letního slunovratu), takže se všechna mláďata starajína stejný období a rodí se přibližně ve stejný den koncem ledna až začátkem února.

Po porodu se velmi malé, nedokonale vyvinuté mládě (joey) zavěsí do vaku (marsupia), kde se přisaje na bradavku. Joey zůstává v vaku několik měsíců – obvykle se z vaku poprvé vyplazí ve věku kolem 8–9 měsíců a postupně se odstavuje do 11. měsíce. Samice jsou schopné během laktace produkovat mléko s odlišným složením pro současně žijící mládě v vaku a starší odstavované mládě; tento fenomén adaptivně zajišťuje nutriční potřeby více mláďat v různém stádiu vývoje.

Ochrana, ohrožení a výzkum

Hlavními ohroženími druhu byly a jsou: degradace a fragmentace přirozených křovin, konkurence s introdukovanými domestikovanými druhy, predace od introdukovaných šelem (zejména liška) a izolace populací. Díky záchranným programům, monitoringu a chovu v zajetí se podařilo obnovit populaci v některých lokalitách.

Pro projekt sekvenování genomu byl tlamovec tammarský vybrán jako reprezentant vačnatců a jeho genom přispěl k pochopení vývoje vačnatců a srovnání s placentálními savci. Vědci také zkoumají složení mléka tamarských vačnatců (vačnatec tamarský v původním textu), protože obsahuje molekuly, které by mohly mít potenciál jako nové antibiotické nebo protimikrobiální látky (antibiotikum).

Zajímavosti

  • Název „tammar“ pochází přibližně z termínu „tamma“, označujícího místní druh dřeviny (často překládáno jako „dub“), pod níž tito wallaby často vyhledávali úkryt.
  • Synchronizované rození mláďat díky embryonální diapauze představuje evoluční výhodu v prostředí s výraznými sezónními změnami zdrojů potravy.

Celkově je tlamovec tammarský důležitým druhem pro ekologický výzkum i konzervační praxi. Pokračující monitoring volně žijících populací, kontrola predátorů a programy chovu v zajetí jsou klíčové pro jeho dlouhodobé přežití a případnou obnovu v původním areálu rozšíření.