Spisovná němčina (Hochdeutsch): definice a varianty

Spisovná němčina (Hochdeutsch): co je standardní němčina, kde se používá a jaké má německé, rakouské i švýcarské varianty.

Spisovná němčina, standardní němčina, vysoká němčina nebo standardní vysoká němčina (německy Standarddeutsch, Hochdeutsch, ve švýcarské standardní němčině také Schriftdeutsch) je standardizovaná forma německého jazyka, která se používá v úředním styku, ve školách, v médiích, v odborné komunikaci a všude tam, kde je potřeba společně srozumitelný a jednotný jazykový standard.

Tento standard slouží jako neutrální jazykový prostředek mezi mluvčími různých nářečí. V běžném hovoru se sice lidé často vracejí ke svému regionálnímu dialektu nebo místní podobě hovorové němčiny, ale spisovná němčina zůstává společným základem pro psanou i formální mluvenou komunikaci. Není tedy totožná s žádným konkrétním dialektem, nýbrž vznikla jako nadnářeční norma.

Hlavní oblasti užívání

• správa a právo – úřední dokumenty, zákony, formuláře a veřejná oznámení,
• školství – výuka, učebnice a zkoušky,
• média – zprávy, tisk, rozhlas, televize a online obsah,
• meziregionální komunikace – když spolu mluví lidé z různých částí německy mluvícího prostoru,
• psaná komunikace – dopisy, e-maily, odborné texty a literatura.

Regionální varianty standardní němčiny

Spisovná němčina má tři hlavní regionální standardy. Všechny jsou vzájemně srozumitelné a vycházejí ze stejné jazykové normy, přesto se mezi nimi mohou objevovat rozdíly v pravopisu, slovní zásobě, výslovnosti i některých gramatických zvyklostech.

• německá standardní němčina – používaná v Německu,
• rakouská standardní němčina – používaná v Rakousku,
• švýcarská standardní němčina – používaná ve Švýcarsku.

V čem se varianty liší

Rozdíly nejsou natolik velké, aby bránily porozumění, ale v praxi jsou dobře patrné. Týkají se například označení některých předmětů každodenního života, úředních výrazů nebo školních a administrativních formulací. V Rakousku a ve Švýcarsku se navíc mohou prosazovat vlastní jazykové tradice a doporučení pro psaný standard.

Typickým příkladem je pravopis: ve Švýcarsku se běžně nepoužívá znak ß, který je v Německu a Rakousku stále součástí spisovné normy. Odlišnosti mohou být i ve výslovnosti, zejména v tom, jak se vyslovují samohlásky nebo některé souhlásky v oficiální mluvené podobě.

Hochdeutsch a dialekty

Je užitečné rozlišovat mezi dvěma významy slova Hochdeutsch. V běžné řeči může označovat jednoduše spisovnou němčinu. Z historického a jazykovědného hlediska však termín souvisí také s hornoněmeckými oblastmi, tedy s jazyky a nářečími používanými ve vyšších, jižních a středních částech německy mluvícího území. Proto může být význam termínu podle kontextu odlišný.

Spisovná němčina je tedy nejen jazykovou normou, ale i praktickým nástrojem, který umožňuje jednotnou komunikaci napříč Německem, Rakouskem, Švýcarskem a dalšími oblastmi, kde se němčina používá.

Hledání podle dopisu