Raketoplán Challenger (OV-099) byl druhým raketoplánem, který NASA použila k letu do vesmíru. Raketoplán se rozpadl 73 sekund po startu z mysu Canaveral 28. ledna 1986. Všech sedm astronautů, kteří se v té době nacházeli na jeho palubě, zahynulo. K havárii došlo, protože gumová trubička zvaná o-kroužek se vlivem chladného počasí neroztáhla, aby vyplnila mezeru v jedné z nosných raket.
Challenger byl pojmenován po lodi královského námořnictva, která v letech 1872 až 1876 prozkoumávala Tichý a Atlantský oceán. Challenger byl také název lunárního výletního modulu Apolla 17.
Příčina havárie (technické vysvětlení)
Bezpečnostní prvek, tzv. o‑kroužek, měl těsnit spoj mezi segmenty jedné z dvojice tuhé spalovací raketové stupně (SRB). Při startu 28. ledna 1986 panovalo v oblasti mysu Canaveral neobvykle chladné počasí; teploty klesly natolik, že materiál o‑kroužků ztrácel pružnost a zcela neuzavřel spoj. Při vzletu došlo k úniku plynů a následnému vzniku žhavého proudu (plume), který erodoval spoje SRB a nakonec prorazil ochranu v oblasti spojení s vnějším palivovým nádrží (external tank).
Tento horký plyn poškodil konstrukční uchycení a praskla nádrž s kapalným vodíkem, což vyvolalo rychlý únik paliva a následnou explozi. Aerodynamické síly pak způsobily rozpad celého systému raketoplánu přibližně 73 sekund po startu. Vyšetřovací komise později konstatovala, že k havárii přispěly i organizační a rozhodovací chyby: varování inženýrů (zejména z firmy Morton Thiokol) před startem za takových teplot nebyla dostatečně respektována vedením.
Posádka
Na palubě byli všichni sedm členové posádky, kteří zemřeli při havárii:
- Francis R. "Dick" Scobee – velitel
- Michael J. Smith – pilot
- Judith A. Resnik – letová specialistka
- Ellison S. Onizuka – letový specialista
- Ronald E. McNair – letový specialista
- Gregory B. Jarvis – specialista na náklad
- Christa McAuliffe – civila, učitelka vybraná do programu "Teacher in Space"
Důsledky a opatření po havárii
Po havárii byla flotila raketoplánů uzemněna a starty byly pozastaveny na více než dva roky. Prezidentskou vyšetřovací komisi (známou jako Rogers Commission) vedli mimo jiné Richard Feynman a William Rogers; komise zjistila technické příčiny havárie i systémové nedostatky v rozhodovacích procesech NASA. Doporučení vedla k zásadnímu přepracování konstrukce spojů SRB, zavedení přísnějších kritérií pro start (zejména limitů teplot) a ke změnám ve firemní kultuře i v komunikaci mezi managementem a techniky.
Program raketoplánů se vrátil k letům až v září 1988 (let STS-26). Havárie Challengeru měla hluboký dopad na americkou společnost: kromě ztráty životů přinesla omezení programů pro veřejnost (např. přímé zapojení škol), přísnější bezpečnostní standardy a dlouhodobou diskusi o rizicích a přínosech pilotovaných letů do vesmíru.
Paměť a vyšetřování
Po havárii byly z moře vyzvedávány trosky a části kabiny posádky; oběti byly identifikovány a pohřbeny. Vzniklo mnoho památníků věnovaných posádce Challengeru a jejich paměti. Vyšetřování a následné změny v technickém návrhu i organizačních postupech se staly varováním pro další vesmírné programy po celém světě.
