SOS

Raný vývoj

Ještě před rozvojem rádiové komunikace na počátku 90. let 19. století používaly námořní lodě mnoho různých vizuálních a zvukových nouzových signálů. Používaly například semaforové vlajky, signální světlice, zvony a mlhové sirény. Zpočátku se rádiu říkalo bezdrátová telegrafie. Používala Morseovu abecedu, systém dit-and-dah, který byl původně vyvinut pro pozemní telegrafii. když byla rádiová komunikace zpřístupněna lodím, vznikla potřeba standardizované komunikace. Spolupráce byla poněkud omezena národnostními rozdíly a rivalitou mezi jednotlivými radiokomunikačními společnostmi.

První mezinárodní radiotelegrafická konference se konala v roce 1903 v Berlíně. Italský zástupce kapitán Quintino Bonomo tehdy diskutoval o potřebě společných provozních postupů. Měl také návrh, aby "lodě v nouzi... vysílaly signál SSS DDD v intervalech několika minut", jak se píše v článku "The Wireless Telegraph Conference" ve vydání časopisu The Electrician z 27. listopadu 1903. Otázky, jak postupovat, byly mimo rámec konference z roku 1903. Ačkoli článek IV závěrečného protokolu konference, podepsaného 13. srpna 1903, říkal, že "bezdrátové telegrafní stanice by měly, pokud to není prakticky nemožné, dávat přednost volání o pomoc přijatému z lodí na moři", žádný standardní signál tehdy přijat nebyl.

Protože neexistovaly žádné mezinárodní předpisy, byla každá loď odkázána na vlastní postupy. Například v roce 1905 vyslala posádka potápějící se světelné lodi u Nantucketu slovo "HELP", aby přivolala záchranu. Pravděpodobně prvním přijatým mezinárodním rádiovým tísňovým voláním bylo "CQD" ( - - - - - - - - - - - - - ). To bylo vyhlášeno 7. ledna 1904 v "Circular 57" Marconiho mezinárodní námořní komunikační společnosti. Pro zařízení Marconi vstoupilo v platnost 1. února 1904. Další návrh se objevil ve vydání knihy S. S. Robisona "Manual of Wireless Telegraphy for the Use of Naval Electricians" z roku 1906, vydané pro potřeby námořnictva Spojených států. V něm se uvádělo, že standardní vizuální vlajkové signály, známé jako Mezinárodní signální kód, budou pravděpodobně přijaty i pro rádiové použití. Proto se vlajkový signál "NC" ( - - - - - - ), který znamenal "V nouzi; žádám okamžitou pomoc", pravděpodobně stane také rádiovým tísňovým voláním.

SOS vytvořeno v Německu

Třetí norma vedla k vytvoření nouzového signálu SOS. Německá vláda vydala soubor národních rádiových předpisů. Ty se začaly používat od 1. dubna 1905. Zavedly tři nové sekvence Morseovy abecedy, včetně nouzového signálu SOS:

1. Ruhezeichen ("signál k zastavení vysílání"), který se skládá ze šesti pomlček ( - - - - - - ). Tento signál vysílaly pobřežní stanice, aby sdělily ostatním místním stanicím, že mají přestat vysílat.
2. Suchzeichen ("Quest signal"), složený ze tří dits/tří dah/jednoho dit, všechny běží dohromady (- - - - - - - ). Tento signál používaly lodě k upoutání pozornosti pobřežních stanic.
3. Notzeichen ("Signál nouze"), skládající se ze tří dits/three-dahs/three-dits (- - - - - - - - - ), rovněž v nepřetržitém sledu, "který má loď v nouzi opakovat, dokud všechny ostatní stanice nepřestanou pracovat".

SOS vzniklo z obecného německého rádiového volání "SOE", přičemž tři hlásky "S" jsou ve statické elektřině lépe slyšet než jedna hláska "E". Jiný význam tento řetězec nemá. Byl zvolen také proto, že je snadno rozpoznatelný a lze jej rychle vyslat. Porovnáme-li SOS (di-di-di-dah-dah-dah-di-di-dit) se starším CQD (dah-di-dah-dit dah-dah-di-dah dah-di-dit) (- --- /-- --/-- -), je zřejmé, o kolik je nový kód jednodušší. Ani ten by si nikdo nespletl s CQ. CQ je rádiový kód pro "volání kohokoli" používaný za běžných okolností.

V roce 1906 se v Berlíně konal druhý mezinárodní radiotelegrafický sjezd. Na tomto sjezdu bylo vypracováno mnoho služebních předpisů, které byly připojeny k hlavní dohodě, jež byla podepsána 3. listopadu 1906 a vstoupila v platnost 1. července 1908. Článek XVI tohoto předpisu přijal německý nouzový signál Notzeichen jako mezinárodní standard ve znění: "Lodě v nouzi musí používat následující signál: - - - - - - - - opakuje se v krátkých intervalech". Zdá se, že první lodí, která vyslala tísňové volání SOS, byla 10. června 1909 Cunardova loď Slavonia, jak se uvádí v článku "Notable Achievements of Wireless" v časopise Modern Electrics ze září 1910. Mezi operátory Marconi však existoval určitý odpor k přijetí nového signálu a ještě v dubnu 1912, kdy se potopil RMS Titanic, operátoři Marconi na lodích směšovali tísňová volání CQD a SOS. Zdá se však, že s ohledem na potřebu důslednosti pro veřejnou bezpečnost se používání CQD po tomto okamžiku obecně vytratilo.

Jak v německém zákoně z 1. dubna 1905, tak v mezinárodních předpisech z roku 1906 byl nouzový signál specifikován jako souvislá sekvence Morseovy abecedy ve tvaru tři-dits/troj-dahs/troj-dits, bez zmínky o jakýchkoli abecedních ekvivalentech. V mezinárodní morseovce však tři dits tvoří písmeno S a tři dahs písmeno O, a tak se brzy stalo běžným označovat nouzový signál jako "SOS". V rané zprávě "The International Radio-Telegraphic Convention" v časopise Electrical World z 12. ledna 1907 se uvádí, že "plavidla v nouzi používají zvláštní signál SOS, opakovaný v krátkých intervalech". (V americké Morseově abecedě, kterou používalo mnoho pobřežních lodí ve Spojených státech po celou první polovinu dvacátého století, znamenaly tři dah číslici "5", takže v několika případech byl nouzový signál neformálně označován jako "S5S").

Na rozdíl od CQD, které bylo vysíláno jako tři samostatná písmena s mezerami mezi jednotlivými písmeny, bylo tísňové volání SOS vždy vysíláno jako souvislá sekvence dits-and-dah, nikoli jako jednotlivá písmena. Nebyl s tím žádný problém, pokud si operátoři uvědomovali, že "SOS" je technicky pouze vhodný způsob, jak si zapamatovat správné pořadí celkem devíti dits a dah tísňového signálu. V pozdějších letech se počet speciálních morseovských symbolů zvyšoval. Pro označení správné posloupnosti dits-and-dah pro dlouhý speciální symbol se standardně uvádí abecední znaky, které obsahují stejné dits-and-dah ve stejném pořadí, přičemž na vrcholu posloupnosti znaků je čárka, která označuje, že ve vysílání by neměly být žádné vnitřní mezery. Podle moderního zápisu se tedy z nouzového signálu stává SOS. (V mezinárodní morseovce by se mimo jiné VTB, IJS a SMB také správně přeložily do sekvence - - - - - - - - - - - - nouzové volání, ale tradičně se používá pouze SOS).

SOS se někdy používá také jako vizuální nouzový signál, který se skládá ze tří krátkých/trojdélkových/tří krátkých světelných záblesků, nebo z jednotlivých písmen "SOS", například vyražených do sněhové pokrývky nebo vytvořených z kmenů na pláži. Pro vizuální rozpoznání při pohledu shora se stala důležitou skutečnost, že SOS lze přečíst vpravo i vzhůru nohama.

Slavná SOS volání

• RMS Lusitania
• RMS Titanic
• HMHS Britannic
• SS Andrea Doria

Pozdější vývoj

Po SOS byly zavedeny další výstražné a nouzové signály. Dne 20. ledna 1914 přijala Londýnská mezinárodní úmluva o bezpečnosti života na moři signál Morseovy abecedy TTT ( - - -), tři písmena T (-) správně rozmístěná jako tři písmena, aby nedošlo k záměně s písmenem O (- - -), jako "bezpečnostní signál", který se používal pro zprávy lodím "týkající se bezpečnosti plavby a mající naléhavý charakter". Když byly vyvinuty rádiové vysílače, které mohly vysílat zvuk, vznikla potřeba mluvené nouzové fráze a "Mayday" bylo přijato Mezinárodní radiokomunikační úmluvou v roce 1927 jako ekvivalent SOS. Pro TTT jsou ekvivalentními zvukovými signály "Pan-pan" pro naléhavost a "Securite" pro bezpečnost plavby.

Během druhé světové války se používaly další kódy, které obsahovaly bezprostřední informace o útocích nepřátelských plavidel, zejména v bitvě o Atlantik. Signál SSS signalizoval napadení ponorkami, zatímco RRR upozorňoval na útok hladinového rejdaře, QQQ varoval před neznámým rejdařem (obvykle pomocným křižníkem) a AAA označoval útok letadel. Obvykle se vysílaly společně s nouzovým kódem SOS. Všechny tyto kódy později přešly ze tří opakování písmene na čtyři opakování ("RRRR" atd.).