Bantustan (známý také jako bantuská domovina, černošská domovina, černošský stát nebo prostě domovina) bylo území vyčleněné pro černošské obyvatele Jihoafrické republiky v době apartheidu. V Jihoafrické republice bylo zřízeno deset bantustanů a dalších deset v jihozápadní Africe (dnešní Namibii) s cílem vytvořit národní státy pro černošské kmeny v Africe. Termín Bantustan pochází z anglického Bantu (v jazycích Bantu znamená "lidé") a -stan (v perštině znamená "země").

Zakladatelé apartheidu se usilovně snažili, aby byly bantustany mezinárodně uznány, ale nikdy se tak nestalo a většina černochů neměla bantustany ráda. Byly nepopulární, protože:

  • Hranice bantustanů byly stanoveny tak, aby z nich byla vyloučena cenná půda.
  • Velký počet přeřazených občanů v kombinaci s malou rozlohou bantustanů znamenal, že poměr občanů k půdě byl v porovnání s Jihoafrickou republikou značně neúměrný.
  • Získání občanství nových území znamenalo ztrátu občanství Jihoafrické republiky, kde většina žadatelů o změnu občanství žila a pracovala. Tím by ztratili i těch několik práv a výsad, které jako občané Jihoafrické republiky měli.

Bantustany byly zrušeny v roce 1994 a jejich území bylo začleněno do Jihoafrické republiky. Od roku 1994 byla většina území země rozdělena do nových provincií.

Co bantustany konkrétně znamenaly

Bantustan nebyl suverénním a soběstačným státem v běžném slova smyslu. Šlo o administrativně vyčleněná území, často nesouvislá a ekonomicky neudržitelná, jejichž primárním účelem bylo právně odčlenit černé obyvatele od politických práv v Jihoafrické republice. V praxi to znamenalo:

  • odtržení velké části černých obyvatel od volebního práva a politické účasti v JAR;
  • přesun administrativních povinností na místní „národní rady“ pod dohledem centrální vlády v Pretorii;
  • zachování ekonomické závislosti bantustanů na Jihoafrické republice — zejména prostřednictvím migrační práce (těžba, průmysl, služby).

Právní rámec a vznik

Myšlenka vyčleněných „domovin“ má delší historii, souvisí s kolonialismem a dřívějšími zákony, které omezovaly přístup černého obyvatelstva k půdě (např. zákony z roku 1913). Za apartheidu byly klíčové zákony jako Bantu Authorities Act (1951) a Promotion of Bantu Self-Government Act (1959), které vytvořily právní základ pro vyčlenění teritoriálních jednotek a jejich postupnou „autonomii“ či deklarovanou „nezávislost“.

Nezávislost vs. realita

Čtyři bantustany vytvořené v JAR vyhlásily formálně „nezávislost“: Transkei (1976), Bophuthatswana (1977), Venda (1979) a Ciskei (1981). Tuto nezávislost však uznala prakticky pouze Jihoafrická republika a několik přátelských režimů; Mezinárodní společenství a OSN ji neuznaly. Ostatní bantustany zůstaly deklarovaně „autonomní“ nebo měly statuty místní správy.

Životní podmínky a ekonomika

Většina bantustanů byla hospodářsky slabá. Charakteristické rysy:

  • malá obdělávaná plocha a nerovnoměrné rozdělení půdy vedly k přelidnění;
  • chudoba, nedostatečná infrastruktura, slabé veřejné služby (školství, zdravotnictví, doprava);
  • masivní migrace pracovníků do měst a dolů v JAR — muži často dojížděli nebo žili mimo domov dlouhé období, což mělo sociální dopady;
  • závislost na dotacích a příjmech z práce mimo bantustany, absence průmyslové základny či zpracovatelského sektoru.

Donucovací opatření a nucené přesuny

Politika bantustanů byla provázána s dalšími restrikcemi apartheidu: pasové (influx control) a rezidenční zákony omezovaly pobyt černých osob ve městech a vedly k nuceným přesunům. V mnoha případech byli lidé vystěhováni z městských čtvrtí či zemědělských oblastí do „domovin“.

Opozice a mezinárodní reakce

Bantustany byly odmítány jak domácími protivníky apartheidu, tak většinou mezinárodního společenství. Organizace spojených národů a antikoloniální hnutí považovaly projekt za techniku rasové segregace a za pokus o legální vyloučení černého obyvatelstva z politického procesu v JAR. V praxi také odpor v jednotlivých „domovinách“ a občanské protesty komplikovaly fungování režimů.

Zánik v roce 1994 a dědictví

S koncem apartheidu a přijetím nového Ústavního rámce byly bantustany zrušeny. Po prvních svobodných a všeobecných volbách v dubnu 1994 byla území začleněna zpět do Jihoafrické republiky a reorganizována do nově vytvořených provincií. Mnohé problémy, které bantustany zanechaly, přetrvaly:

  • vysoká chudoba a nezaměstnanost v bývalých bantustanech;
  • otázky vlastnictví a restituce půdy — po roce 1994 vznikly programy nápravy, včetně Restitution of Land Rights, ale proces je dlouhý a složitý;
  • politické a sociální důsledky — někteří bývalí vůdci bantustanů či místní elity se zapojili do postapartheidní politiky, došlo však i k dlouhodobým konfliktům o správu a rozvoj.

Závěr

Bantustany byly klíčovým instrumentem apartheidní politiky „rozdělit a vládnout“: měly za cíl legitimizovat rasovou segregaci tím, že část obyvatelstva nazvaly „občany jiných států“ nebo „samosprávnými“ národy. Přestože formálně existovaly legislativní konstrukce autonomie či nezávislosti, realitou byla často ekonomická závislost, omezování práv a nucené přesuny. Dědictví bantustanů je dnes jedním z faktorů, které komplikují sociální a ekonomickou transformaci Jihoafrické republiky i sousedních oblastí.