Schlieffenův plán byl strategický plán hraběte Alfreda von Schlieffena, který byl náčelníkem pruského generálního štábu a hlavním autorem koncepce rychlé porážky Francie v případě války na dvou frontách. Byl sestaven pro armádu Německého císařství v roce 1905. Plán předpokládal rychlý a rozhodující úder na západě proti Francií s cílem ji obklíčit a porazit dříve, než stihne plně mobilizovat silnou silou na východě proti Rusku. Schlieffen při tom počítal se spoluprací s Rakousko-Uherskem jako s hlavním spojencem; postavení Itálie bylo v praxi nejisté a nehrála v plánu dominantní roli. Základní myšlenkou bylo obchvatit francouzské obranné linie přes neutrální státy na severu – zejména přes Belgii – a pomocí rychlého pochodování a železniční dopravy dostat na bojiště přesilu, která Francii během několika týdnů zlomí.

Jak plán měl fungovat (klíčové principy)

  • Rozhodující pravé křídlo: Schlieffen prosazoval masivní přesilu na pravém křídelním směru (severním obchvatu přes Belgii), která měla obklíčit pařížské armádní sbory a donutit Francii k rychlému kapitulaci.
  • Rychlost a železnice: Mobilizace a přesuny vlakem měly umožnit soustředit rezervy tam, kde byly potřeba, a udržet iniciativu.
  • Útočná převaha proti obranným výhodám: Schlieffen byl si vědom, že obránce má díky pevnostem, železnici, kulometům a dalším obranným prostředkům výhodu; proto navrhoval vytvoření tak veliké přesily na rozhodujícím směru, aby tyto výhody překonal.

Realizace v roce 1914 a proč plán selhal

Když Schlieffen v roce 1906 odešel do důchodu, plán zůstal v archivu. V roce 1914 byl fakticky uplatněn pouze v upravené podobě nástupcem Schlieffena, Helmuthem von Moltkem mladším (v textu zjednodušeně jako Moltke). Moltke provedl několik změn: oslabil pravé křídlo, přesunul jednotky na východní frontu a změnil některé směry postupu. Tyto změny spolu s dalšími faktory vedly k selhání původní koncepce:

  • Strategické a politické omezení: Invaze přes Belgii porušila belgickou neutralitu, což vedlo k vstupu Velké Británie do války na straně Dohody a posílilo francouzskou obranu. Belgičané navíc kladli silný odpor, který německý postup zpomalil.
  • Úpravy plánu a roztříštěnost sil: Moltkova rozhodnutí redukovat sílu pravého křídla (včetně přesunu sil do Lotrinska a na východ) znamenala, že Němci ztratili tu rozhodující přesilu, kterou Schlieffen považoval za nutnou.
  • Logistika a tempo pochodu: dlouhé pochody, vyčerpání jednotek a problémy s doplněním zásob snížily schopnost udržet rychlý obchvat a vyčerpaly útočné síly.
  • Rychlá mobilizace Dohody: Francie rychle přeorganizovala svá vojska a využila železnice ke koncentraci rezerv; francouzsko‑britské protiofenzivy, zejména v Bitvě na Marně, zastavily německý postup a přerušily plány na obklíčení Paříže.
  • Moderní obranné prostředky a taktika: pevnosti, kulomety, ostnatý drát a nová taktika bránění zvýšily náročnost útoku; první fáze války se rychle proměnila v zákopovou válku, kde ani tak rychlý obchvat nestačil k průlomu.

Výsledkem bylo, že místo rychlého rozhodujícího vítězství se západní fronta uvízla v dlouhých zákopových bojích. Plán, navržený pro jinou dobu a jiné předpoklady, se v podmínkách 1914 ukázal jako neadekvátní.

Schlieffenovy myšlenky o obraně a útoku

Často se mylně interpretuje, že Schlieffen upřednostňoval obranu před útokem. Správně je to tak, že Schlieffen byl si vědom výrazných výhod obránce — železnice umožňovaly rychlé přesuny rezerv, pevnosti a nové zbraně obránci pomáhaly — a právě proto navrhl masivní a rychlý ofenzivní manévr, který měl tyto výhody obejít. V praxi první světové války se ukázalo, že dokud útočník neměl podporu těžkého a koordinovaného dělostřelectva a nových taktik, obrana v zákopové válce převyšovala tradiční pěchotní útoky.

Dědictví plánu a srovnání s druhou světovou válkou

Myšlenka obchvatu Francie přes Beneluxy byla znovu použita v roce 1940, avšak s podstatnými rozdíly: během druhé světové války němečtí velitelé jako Erich von Manstein a Heinz Guderian nepoužili přesně Schlieffenův model, ale rozvinuli taktiku založenou na rychlé, mechanizované válce (blitzkrieg). Klíčové rozdíly byly:

  • použití obrněných divizí a pancéřových praporů pro průlom a průnik hluboko do zadních linek;
  • lehká podpora z letadel pro průzkum a útok;
  • využití méně čekaného směru – Němci v roce 1940 udeřili také přes Ardeny (jižní část Belgie/Luxemburska), což umožnilo obchvat hlavních francouzských sil;
  • důsledné soustředění mobilních sil na zlomení fronty namísto masivního pěchotního obchvatu.

Takto upravená taktika vedla k rychlému průlomu v roce 1940 a následnému pádu Francie, přičemž částečně došlo i k obklíčení a zajetí velké části spojeneckých sil v severní Francii; značná část britských a některých francouzských jednotek byla sice evakuována z Dunkerque, ale vláda Francie nakonec 22. června 1940 podepsala příměří.

Závěr

Schlieffenův plán byl ambiciózní a logicky promyšlený pokus řešit problém dvou front, ale byl napsán pro jinou strategickou realitu a velmi silně závisel na přesné aplikaci a obrovské přesile na jednom směru. Upravené verze z roku 1914 a nové technologie, politické důsledky porušení neutrality a tvrdý belgický i francouzský odpor vedly k jeho selhání. I přesto plán ovlivnil vojenské myšlení a jeho principy (rychlý obchvat, soustředění sil) se objevily i v pozdějších konfliktech, ovšem v modernizované podobě založené na mechanizaci a letecké podpoře.