Balto bylo jméno sibiřského huskyho, který se narodil v roce 1923 a zemřel v roce 1933. Proslavil se jako vůdčí pes posledního týmu při slavném záchranném běhu pro doručení léčiva proti záškrtu do Nome na Aljašce v lednu 1925.
Průběh záchranného běhu
V lednu 1925 propukla v Nome epidemie záškrtu, která ohrožovala zejména děti. Pokusy dovézt protisérum lodí selhaly, protože Beringovo moře bylo zamrzlé a loď se nemohla dostat do přístavu. Pokus o dopravu letadlem selhal kvůli silné sněhové bouři a příliš silnému větru. Hotové sérum proto nejprve poslali vlakem z Anchorage na Aljašce do Neneny na Aljašce, odkud ho dál střídavě vozily týmy psů na saních.
Celková délka trasy, kterou musely překonat saně se sérem, byla přibližně 674 mil (asi 1 085 km). Záchranný běh probíhal na konci ledna a začátkem února 1925 a trval několik dní za extrémních mrazů a v bílé chumelenici. Nejdéle a nejnebezpečnější úseky zvládl pes Togo pod vedením Leonharda Seppaly — jeho úsek byl jedním z nejdelších a nejnáročnějších. Posledním psem, který vedl závěrečný tým do Nome, byl Balto; tímto týmem jel mushers Gunnar Kaasen. Díky zásahu doručitelů a jejich psích týmů se podařilo epidemii zvládnout a zachránit velké množství dětí.
Pocta a odkaz
Balto, ostatní psi a muži, kteří se na přepravě séra podíleli, byli přivítáni jako hrdinové. O několik měsíců později byla v New Yorku v Central Parku umístěna Baltova socha. Socha je dodnes oblíbeným místem návštěv a připomínkou statečnosti psů i lidí, kteří se zúčastnili „Velkého závodu na život a na smrt“ (Great Race of Mercy).
Balto se stal symbolem celé akce, ačkoliv historici a milovníci psích spřežení často zdůrazňují zásluhu Toga a jeho mushera Seppaly, kteří vykonali nejdelší a nejnebezpečnější část trasy. Příběh byl později zobrazován v knihách, článcích i filmech a připomíná odvahu a spolupráci lidí a zvířat v extrémních podmínkách. Baltovo tělo bylo po jeho smrti vypreparováno a dlouhodobě vystavováno jako historická památka, čímž se jeho příběh dostal i do muzeí a sbírek.
