Čínská republika (ROC) vznikla v lednu 1912 po sinchajské revoluci, která svrhla dynastii Čching. Prvním prezidentem republiky byl Sun Yat-sen. Jeho strana Kuomintang (KMT) zvítězila v parlamentních volbách v prosinci 1912, ale brzy politickou moc převzal vůdce Pej-jangské armády Jüan Š'-kai. Po krátkém období centrální moci Jüanovy vlády a jeho pokusu v letech 1915–1916 prohlásit se za císaře (což vyvolalo tzv. válku na ochranu národa) se centra moci opět rozpadla.

Po Jüanově smrti v roce 1916 se stát značně decentralizoval: politickou a vojenskou moc ovládaly různé frakce Pej-jangské armády a lokální vojevůdci, nastala éra tzv. válečníků (warlords), kdy se provinční vlády často chovaly jako samostatné entity.

V reakci na rozdělenou situaci a s cílem obnovit jednotu se KMT reorganizoval a ve 20. letech usiloval o sjednocení země. V roce 1921 vytvořila KMT v Kantonu konkurenční vládu podporovanou Komunistickou stranou Číny (KS Číny). Toto spojení (První united front) podporované i zahraniční pomocí mělo za cíl odstranit vliv válečníků a sjednotit Čínu pod centralizovanou vládou.

Severní Čína zůstávala rozdrobena mezi mnoho bojujících vojevůdců; hospodářství postižených oblastí stagnovalo a v letech 1927–1928 vykazovalo značné potíže.

Po smrti Sun Yat-sena se reálným vůdcem KMT stal generál Ťiang Ťie-š'. V roce 1926 zahájil Ťiang Severní expedici s cílem porazit vojenské pány na severu a obnovit centrální autoritu; v roce 1928 postupně svrhl vládu v Pej-jangu. V dubnu 1927 vytvořil Ťiang nacionalistickou vládu v Nankingu a zmasakroval komunisty v Šanghaji. Tento zlom vnitropolitické situace přiměl Komunistickou stranu k ozbrojenému odporu a položil základy trvalého konfliktu — čínská občanská válka.

Modernizace a konflikty

Během 20. a 30. let Čína procházela proměnou: v některých částech země docházelo k industrializací a růstu měst, rozvíjela se infrastruktura, vzdělání a administrativní reformy. Současně však zůstávala politická situace nestabilní — soupeření mezi nacionalisty (KMT), komunisty (ČKS), lokálními válečníky a rostoucí hrozbou ze strany Japonským císařstvím výrazně omezovalo možnost konzistentního rozvoje.

Nakonec – i přes vnitrní spory – se Číňané částečně sjednotili proti společnému vnějšímu nepříteli. V roce 1937 vtrhla do Číny japonská císařská armáda. Tím začala dlouhá a krvavá druhá čínsko-japonská válka. Konflikt způsobil obrovské lidské i materiální ztráty (včetně masakrů, rozsáhlých ničení měst a uprchlických vln) a politicky oslaboval KMT i komunisty, zároveň však dočasně zvýšil tlak na jejich vzájemné spolupráci proti japonské invazi.

Na konci druhé světové války v roce 1945 Japonsko kapitulovalo a okupované oblasti se uvolnily z japonské kontroly. Po vítězství Spojenců však zůstala vnitřní čínská soutěž nezvládnuta a v roce 1946 znovu vypukly boje mezi KMT a ČKS.

Porážka KMT a vznik ČLR

V průběhu občanské války (1946–1949) získali komunisté pod vedením Mao Ce-tunga významnou vojenskou i politickou převahu. V roce 1949 ČKS porazila KMT a založila Čínskou lidovou republiku, která převzala kontrolu nad většinou pevninské Číny. Čínská lidová republika se stala novým de facto státním útvarem na pevnině, zatímco vláda ROC pod vedením Ťiang Ce-š' a KMT uprchla na Tchaj-wan, kde pokračovala v existenci jako samostatná politická entita.

Důsledky let 1912–1949 jsou široké: období znamenalo přechod od císařského systému k republice, intenzivní pokusy o modernizaci, ale i rozdělení a dlouhé krveprolévání. Dědictví této éry formovalo jak politický vývoj pevninské Číny, tak i postavení Tchaj-wanu v poválečném uspořádání v regionu.