Římská cena byla prestižní stipendijní soutěž a peněžní odměna pro studenty umění v Paříži. Založena byla v roce 1663 za vlády Ludvíka XIV. a organizovala ji francouzská akademie výtvarných umění. Cílem bylo najít nejnadějnější mladé tvůrce a poslat je na delší stipendijní pobyt do Říma, kde měli studovat antiku, renesanci i soudobé italské umění a zdokonalit se ve svém oboru.

Historie a instituce

Soutěž vznikla jako součást snahy centralizovat a profesionalizovat umělecké vzdělávání ve Francii. Spravovala ji postupně Akademie (Académie Royale de peinture et de sculpture) a později instituce spojené s Institutem Francie. Vítězové byli vysíláni do francouzské stáže v Římě, tzv. Académie de France à Rome, kde pobývali jako tzv. pensionnaires a dostávali měsíční podporu na život a práci. Od počátku byla cena považována za výrazný kariérní odrazový můstek pro mladé umělce.

Pravidla a průběh soutěže

  • Soutěž probíhala formou veřejných zkoušek a dodávky hotového díla: uchazeči museli splnit předepsané zadání („concours“), které bylo velmi náročné a formálně přísné, aby komise mohla posoudit jejich schopnosti v kresbě, kompozici a technickém zvládnutí oboru.
  • Každý rok byl vyhlašován jeden nebo více hlavních vítězů (Grand Prix) a někdy „druhá cena“, která poskytovala menší stipendium nebo kratší pobyt v Římě.
  • Postupy a kritéria rozhodování byla často konzervativní a vycházela z klasicky akademických ideálů — to někdy vedlo ke sporům a kritice, např. v případě modernějších tendencí v 19. století.

Kategorie

Původně byla cena určena především malířům a sochařům, později se rozšířila i na architekty. V první třetině 19. století byly do soutěže začleněny další obory: v roce 1803 byla přidána hudba a v roce 1804 rytina. Díky tomu se Prix de Rome stala celooborovou stážní soutěží, která ovlivňovala vývoj mnoha uměleckých profesí ve Francii.

Pobyt v Římě

Vítězové obvykle odjížděli do Říma na rok nebo více. Tento pobyt byl mimořádně cenný: mohli zkoumat antické památky, kopírovat staré mistry a navazovat kontakty s italským prostředím. Někteří stipendisté byli v Římě delší dobu, pokud jejich práce a pokrok komisi přesvědčily, že je třeba pobyt prodloužit. Z Říma pak každý rok odesílali zpět „envois“ — práce, které měly prokázat jejich postup a kvalitu studia.

Dopad, kritika a slavná jména

Prix de Rome byla po staletí brána za záruku profesionálního úspěchu: vítězové získávali kontakty, zakázky i uznání. Zároveň ale systém podporoval akademické a často konzervativní pojetí umění. Mnoho významných umělců se snažilo cenu získat bez úspěchu — mezi nimi byli například Augustin Pajou, Eugène Delacroix, Edouard Manet, Edgar Degas nebo skladatelé Ernest Chausson a Maurice Ravel. Ravel se o cenu pokoušel pětkrát, což vyvolalo ostré spory na pařížské konzervatoři a vedlo ke změně pravidel v oblasti hudebních soutěží. Naopak řada laureátů zůstala v povědomí spíše akademickými jmény a dnes již nejsou tak známí.

Zánik a odkaz

Římská cena byla udělována až do roku 1968, kdy byla její tradiční podoba zrušena v souvislosti s kulturními a institucionálními změnami v poválečné Francii a zvlášť po událostech roku 1968, které vedly k reformám ve vzdělávání a uměleckých institucích. Některé prvky systému přežily v podobě moderních stipendií a grantů umožňujících zahraniční studijní pobyty, ale původní formát Prix de Rome, s dlouhými stážemi v Římě a striktním akademickým výběrem, skončil.

Význam dnes

Historie Prix de Rome je důležitá pro pochopení vývoje evropského akademického umění a institucí uměleckého vzdělávání. Soutěž přispěla k výměně uměleckých inspirací mezi Francií a Itálií a nastavila model státem podporovaných stipendií, které se dodnes používají v různých formách pro rozvoj talentů.