Pikulové jsou podčeleď malých datlů, kteří se vyskytují převážně v tropické Jižní Americe, pouze tři asijské a jeden africký druh. Jsou to drobní, nenápadní ptáci spjatí s okolím kůry a větví stromů a keřů, často přehlížení vzhledem k jejich malé velikosti.

Morfologie a vzhled

Stejně jako praví datlové mají pikulové relativně velkou hlavu a dlouhý, vysouvací jazyk, kterým dosahují hmyzí kořisti v štěrbinách kůry a v hnilobě dřeva. Mají zygodaktylní nohy (zygodaktylní), tedy dvě prsty směřující dopředu a dvě dozadu, což jim usnadňuje uchycení na tenkých větvích. Na rozdíl od většiny větších datlů jim však chybí tuhá ocasní pera určená jako opěrka při šplhání po kmenech, a proto se spíše než na vzpřímený kmen usedají na větve nebo se pohybují po tenčích větvičkách.

  • Velikost: většina druhů je malá (přibližně 9–14 cm).
  • Oblek: nejčastěji šedá nebo matně zelená hřbetní část a světlejší, často tmavě pruhovaná břišní část.
  • Ocas: krátký a méně tuhnutý než u „pravých“ datlů.

Potrava a způsob získávání potravy

Hlavní složku potravy tvoří hmyz a jeho larvy, které hledají pod kůrou, v spadlém či rozkládajícím se dřevě a v dutinách. Kromě hmyzu konzumují některé druhy také pavouky, drobné bezobratlé a příležitostně semena, malé bobule nebo houby. Díky dlouhému jazyku a specializovanému hmatovému vnímání dokáží efektivně vyhledávat kořist ve štěrbinách i v jemně rozpadlém dřevě.

Hnízdění a reprodukce

Pikulové obvykle hnízdí v dutinách stromů. Některé druhy využívají volné dutiny nebo díry po jiných ptácích, jiné mohou opracovat měkčí dřevo a vytvořit si vlastní jednoduchou noru, avšak obecně méně často než větší datlové hloubají hluboké štěrbiny. Vejce jsou bílá; snůška obvykle obsahuje 2–4 vajíčka. O péči o potomstvo se často dělí oba rodiče – střídavě sedí na vejcích a krmí mláďata po vylíhnutí. Inkubační a odchovné doby se liší druhem, ale většina pikulů má relativně krátké období hnízdění v porovnání s většími druhy datlů.

Chování a ekologie

Pikulové jsou často pozorováni v párech nebo malých rodinných skupinách; mnohé druhy se také přidávají k smíšeným druhovým hejnům při hledání potravy. Vzhledem k jejich velikosti a způsobu života mají méně výrazné „bubnování“ než větší datlovití, více se spoléhají na písklavé či pípavé vokalizace pro dorozumívání a obraně teritoria.

Rozšíření a stanoviště

Celkem se zde vyskytuje 30 druhů. Většina druhů žije v tropických a subtropických lesích Jižní Ameriky, některé obývají převážně nížinné pralesy, jiné jsou vázané na horské lesy nebo křovinaté porosty. Jsou známy i populace v sekundárních lesích, galeriových lesích podél řek či v mangrovových pásmech. Záznamy ukazují, že pikulové oddělili svou linii od hlavních druhů datlů ve středním miocénu asi před 15 miliony let (mya) a k rozdělení mezi třemi rody došlo přibližně před 7,9 mya.

Systematika

Pikulové tvoří samostatnou podčeleď uvnitř čeledi datlovití. I když jsou blízcí ostatním datlům, morfologické i genetické rozdíly (velikost, stav ocasu, zvyky při hledání potravy) je jasně oddělují. Rozdělení do tří rodů odráží jak geografickou diferenciaci, tak evoluční historii skupiny.

Ohrožení a ochrana

Stav ohrožení se mezi druhy liší. Mnoho pikulů má široké rozšíření a je považováno za málo dotčené; nicméně druhy s omezeným areálem, zejména ty žijící v horských lesích nebo v oblasti velké odlesňování, mohou být ohroženy ztrátou a fragmentací biotopů. Ochrana jejich přirozených lesních stanovišť, monitoring populací a studie o biologii jednotlivých, méně známých druhů jsou klíčové pro udržení biologické rozmanitosti této skupiny.

Souhrnně jsou pikulové drobnými, specializovanými datly přizpůsobenými životu na větvích a v tenké vrstvě rozkládajícího se dřeva, s bohatou evoluční historií a ekologickou rolí při kontrole hmyzích populací v lesních ekosystémech.