Nové Jižní Grónsko

Plavba lodi Wasp, 1822-23

První fáze, červen 1822 až březen 1823

Na počátku 19. století byla geografie Antarktidy téměř neznámá, ale občas byla zaznamenána pozorování pevniny. Benjamin Morrell se plavil k Jižním Sandwichovým ostrovům. V roce 1822 byl Morrel jmenován velitelem škuneru Wasp na dvouletou plavbu za účelem lovu tuleňů, obchodu a průzkumu v antarktických mořích a jižním Tichém oceánu. Kromě povinností spojených s lovem tuleňů měl Morrell, jak sám říkal, "diskrétní pravomoci k prosazování nových objevů". Navrhl, že tuto diskreční pravomoc využije k průzkumu antarktických moří "a ke zjištění praktičnosti ... proniknutí k jižnímu pólu". Byla to první ze čtyř dlouhých plaveb, které Morrella udržely na moři po většinu následujících osmi let, ačkoli po první plavbě se do Antarktidy již nevrátil.

Wasp vyplula na jih z New Yorku 22. června 1822. Koncem října dorazila k Falklandským ostrovům, po nichž Morrell 16 dní bezvýsledně pátral po neexistujících Aurořiných ostrovech, a poté se vydala k Jižní Georgii, kde loď zakotvila 20. listopadu. Morrell ve své zprávě chybně uvádí polohu tohoto kotviště, které umístil na otevřené moře asi 60 mil (97 km) jihozápadně od pobřeží ostrova. Wasp poté zamířila na východ, aby lovila tuleně. Podle Morrella dosáhla loď vzdáleného Bouvetova ostrova 6. prosince. Tento nepolapitelný ostrov našel bez zjevných potíží. Historik H. R. Mill poznamenává, že Morrellův popis fyzických vlastností ostrova nezmiňuje jeho nejzvláštnější vlastnost - je pokrytý trvalým ledovým příkrovem. Morrell se pak pokusil odplout s lodí na jih. Kolem 60° j. š. dosáhl myslím ledu a rozhodl se stočit na severovýchod ke Kerguelenským ostrovům, kde zakotvil 31. prosince.

Po několika dnech průzkumu a zjevně výhodném lovu opustila Wasp 11. ledna 1823 Kergueleny, plula na jih a východ a 1. února zaznamenala svou nejvzdálenější východní polohu na 64°52'j.š., 118°27'v.d.. Z tohoto bodu se Morrell podle vlastního líčení rozhodl využít silného východního větru a rychle se vydal na západ zpět ke greenwichskému poledníku, 0°. V jeho zprávě není mnoho podrobností, ale uvádí, že vzdálenost více než 3 500 mil (5 600 km) byla překonána za 23 dní. Důvěryhodnost tohoto tvrzení o tak rychlé a přímé cestě v ledových vodách byla široce zpochybňována, zejména proto, že Morrell během plavby uváděl jižní šířky, které se později ukázaly být nejméně 100 mil uvnitř tehdy neobjevené antarktické pevniny. Dne 28. února Wasp dosáhl ostrova Candlemas na Jižních Sandwichových ostrovech. Po několika dnech strávených hledáním paliva do lodních kamen Wasp 6. března vyplul na jih, do oblasti později známé jako Weddellovo moře. Morrell zjistil, že moře je pozoruhodně čisté a bez ledu, a 14. března se vydal na 70°14' j. š., než se stočil na severozápad. Morrell tvrdí, že tento ústup byl způsoben nedostatkem paliva; jinak by prý v těchto otevřených vodách mohl loď dovést až k 85° nebo možná až k samotnému pólu. Tato slova jsou velmi podobná těm, která použil britský badatel James Weddell, když popisoval své vlastní zážitky ve stejné oblasti o měsíc dříve. To vedlo historiky k domněnce, že Morrel mohl tento úsek opsat z Weddelova díla.

Pozorování země

Následujícího dne 15. března ve 14 hodin, kdy Wasp křižoval severovýchodním směrem v moři, které později ponese Weddellovo jméno, Morrell zaznamenal: "ze stěžně byla vidět pevnina, směřující na západ, vzdálenost 3 míle" (asi 9 mil, 14 km). Jeho zpráva pokračuje: "V půl páté odpoledne jsme se přiblížili k pevnině, které kapitán Johnson dal jméno Nové jižní Grónsko. Robert Johnson, bývalý kapitán lodi Wasp, podnikl v roce 1821 průzkumnou plavbu podél západního pobřeží Antarktického poloostrova. Johnson jej nazval "Nové jižní Grónsko". Morrell se na Johnstonův popis náhodně odvolal. To naznačuje, že Morrell předpokládal, že země, kterou viděl, je ve skutečnosti východní pobřeží poloostrova. V době, kdy psal tuto zprávu, se jeho poloha nacházela asi 14 stupňů východně od tohoto poloostrova. V době Morrellovy plavby nebyly zeměpisné rysy poloostrova známy. Morrell popisuje, že lov tuleňů pokračoval podél tohoto pobřeží i ve zbytku dne. Následujícího rána se lov tuleňů obnovil, když se loď pomalu pohybovala směrem na jih, a pokračoval, dokud Morrell nevyhlásil přestávku "kvůli nedostatku vody a pokročilé sezóně". Pozoroval, že asi 75 mil (120 km) jižněji jsou vidět hory sněhu.

Morrell se otočil na sever z polohy, kterou vypočítal na 67°52'j.š., 48°11 z.d.. O tři dny později, 19. března, loď minula místo, které považoval za severní mys pevniny, 62°41'j.š., 47°21'z.d.. "Tato země oplývá oceánskými ptáky všeho druhu," napsal Morrell. Zaznamenal také, že viděl 3 000 mořských slonů. V 10 hodin se Wasp "rozloučil s bezútěšnými břehy Nového Jižního Grónska"; další zmínky o něm v popisu dlouhé plavby nejsou. Wasp odplul do Ohňové země, pak Magellanovým průlivem do Tichého oceánu a 26. července 1823 dorazil do chilského Valparaisa.

Od prvních plaveb v Jižním oceánu v 16. století se v těchto vodách čas od času objevovaly zprávy o zemích, které se později ukázaly jako neexistující. Polární historik Robert Headland ze Scottova polárního výzkumného ústavu navrhl různé důvody těchto falešných pozorování, od "přílišného množství rumu" až po záměrné podvody, které měly odlákat konkurenční lodě od dobrých lovišť. V některých případech se mohlo jednat o velké masy ledu, které nesly kameny a další ledovcové úlomky - špinavý led může vypadat přesvědčivě podobně jako pevnina. Je také možné, že některé z těchto pevnin existovaly, ale později byly potopeny po sopečných erupcích. Jiná pozorování mohla být skutečnou pevninou, která byla špatně lokalizována v důsledku pozorovacích chyb způsobených selháním chronometru, špatným počasím nebo prostou neschopností.

Bouvetův ostrov, kterého Morrell podle svého tvrzení dosáhl 6. prosince 1822.


Kapitán Benjamin Morrell, který tvrdil, že spatřil Nové Jižní Grónsko.

Vyhledávání pozemků Morrell's land

O existenci Nového jižního Grónska se začalo pochybovat, když v roce 1838 proplul francouzský badatel Jules Dumont d'Urville nad polohou Morrellova "severního mysu", ale neviděl žádné známky pevniny. Tento důkaz a celková povaha Morrellova popisu - jeho zjevné chyby a jeho pověst chvástalce "stejně velkého ... jako kterýkoli hrdina autobiografického románu", jak říká britský geograf Hugh Robert Mill, vedly mnoho geografů k tomu, že jeho tvrzení později ignorovali. Tato skepse přetrvala i poté, co sir James Clark Ross v roce 1843 ohlásil výskyt pevniny nedaleko Morrellova údajného pozorování: Rossovo pozorování bylo příležitostně uváděno jako důkaz Morrellova tvrzení. K dalšímu proniknutí do Weddellova moře došlo až v roce 1903, kdy William Speirs Bruce přenesl Scotia na 74°1' j. š., ale v sektoru moře, který se nepřiblížil Morrellovu ani Rossovu pozorování. Bruce však byl Morrellovi obecně nakloněn a napsal, že jeho tvrzení by neměla být odmítána, dokud nebudou zcela vyvrácena.

První rozhodné pátrání po Novém Jižním Grónsku se uskutečnilo během druhé německé antarktické expedice v letech 1911-13 pod vedením Wilhelma Filchnera. Loď expedice Deutschland uvízla v silném ledu, když se pokoušela vybudovat pobřežní základnu v zátoce Vahsel. Její následný severozápadní drift ji v polovině června 1912 přivedl do polohy 37 mil (60 km) východně od Morrellova zaznamenaného pozorování. Filchner opustil loď 23. června a se dvěma společníky a zásobami na tři týdny se vydal na saních přes mořský led na západ hledat Morrellovu zemi. Denní světlo bylo omezeno na dvě až tři hodiny denně a teploty klesaly až na -31 °F (-35 °C), což ztěžovalo cestování. V těchto podmínkách skupina urazila 31 mil (50 km) a často se setkávala s pozorovateli. Nenašli žádné známky pevniny; olověné závaží spuštěné skrz led dosáhlo hloubky 5 248 stop (1 600 m), než se přetrhlo, což je hloubka, která potvrzuje, že v okolí není žádná pevnina. Filchner dospěl k závěru, že to, co Morrell viděl, byl přelud.

17. srpna 1915 loď Endurance sira Ernesta Shackletona, která uvízla v ledu podobně jako Deutschland o tři roky dříve, doplula na místo vzdálené 10 mil západně od Morrellovy zmapované pozice. Zde sonda zaznamenala hloubku 1 676 sáhů (10 060 stop, 3 065 m), což vedlo Shackletona k zápisu: "Rozhodl jsem se, že Morrellova země musí být přidána na dlouhý seznam antarktických ostrovů a pevninských pobřeží, které se rozpadly na ledové hory". Další sondáž 25. srpna v hloubce 1 900 sáhů (11 400 stop, 3 500 m) poskytla Shackletonovi další důkaz o neexistenci Nového jižního Grónska.

Přestože Filchnerova a Shackletonova zkoumání a pozorování byla přijata jako nezvratný důkaz, že Nové jižní Grónsko je mýtus, zůstávala otázka, zda se sir James Ross objevil na pevnině v poloze kolem 65° j. š. a 47° z. d.. Rossova pověst byla dostatečná na to, aby tato možnost byla brána vážně a aby jeho údajné pozorování bylo zaznamenáno na mapách a mapách Admirality. V roce 1922 Frank Wild, který vedl Shackleton-Rowettovu expedici na palubě lodi Quest po Shackletonově smrti na počátku expedice, zkoumal místo Rossova pozorování. Kvůli ledovým podmínkám nemohl Wild dosáhnout přesného místa, ale provedl sondáž na 64°11' j. š. a 46°4' z. d., která odhalila 2 331 sáhů (13 986 stop; 4 263 m) vody. To ukázalo, že v blízkosti není žádná pevnina.

Mapy antarktických oblastí z roku 1894 ukazující omezené znalosti antarktické geografie 70 let po Morrellovi. Na spodní mapě je vyznačeno Rossovo objevení, ale ne Nové Jižní Grónsko.

Názory a teorie

Podle W. J. Millse měl Morrell mezi svými současníky pověst "největšího lháře v Jižním oceánu". Mills označuje cestu na západ z Morrellem uváděné nejvzdálenější východní polohy za "nemožnou ... neuvěřitelně rychlou, nehledě na to, že většina cesty ležela jižně od pobřeží". Při hledání vysvětlení Mills naznačuje, že vzhledem k tomu, že Morrellův popis byl sepsán devět let po plavbě, nemusel mít přístup k lodnímu deníku, a proto se mohl "cítit nucen vymýšlet si detaily, které se zdály být věrohodné", aby podpořil své vyprávění. To by vysvětlovalo množství chyb v poloze a datu.

Hugh Robert Mill, který psal v roce 1905, ještě předtím, než byla neexistence Nového Jižního Grónska definitivně prokázána, poukazuje na naprostou absurditu některých událostí popsaných v Morrellově vyprávění a dochází k závěru, že kvůli Morrellovým omylům a jeho zvyku zahrnovat do svého vyprávění zkušenosti jiných osob je třeba všechna jeho tvrzení považovat za neprokázaná. Nicméně připouští, že "člověk může být nevědomý, vychloubačný a obskurní, a přesto odvést solidní práci". Kanadský geograf Paul Simpson-Housley zaujímá vstřícnější přístup. Ačkoli Simpson-Housley o většině Morrellova líčení pochybuje, domnívá se, že rychlost, kterou uvádí pro západní cestu, není nemožná. Domnívá se, že tvrzená nejjižnější vzdálenost ve Weddellově moři, kterou Mill zpochybňuje, je zcela věrohodná, vzhledem k tomu, že James Weddell plul jen o měsíc dříve o čtyři stupně jižněji.

Další, kdo se přiklání k obhajobě Morrellovy integrity, je spisovatel Rupert Gould, který do své sbírky Enigmy vydané v roce 1929 zařadil dlouhou esej o Novém Jižním Grónsku. Domněnku, že pozorování Nového Jižního Grónska si Morrell prostě vymyslel, odmítá především na základě velmi malé váhy, která je tomuto objevu v Morrellově 500stránkovém popisu věnována. Gould píše: "Pokud si Morrell přál získat nezaslouženou pověst antarktického badatele, člověk by si myslel, že na to mohl jít lépe než pohřbít své pièces justificatives poté, co je zfalšoval, v nevýrazném koutě tak objemné knihy." Na relativně malém počtu stran věnovaných Antarktidě je Morrellovo líčení objevu stručné a zcela věcné, přičemž jej připisuje spíše kapitánu Johnsonovi o dva roky dříve než sobě.

Gould se také zabývá možností, že to, co Morrell spatřil, bylo skutečně východní pobřeží Grahamovy země, takzvané "Foynské pobřeží", přestože se nachází 14° západněji od místa pozorování v Novém Jižním Grónsku. Na podporu toho Gould tvrdí, že východní pobřeží poloostrova velmi přesně odpovídá Morrellem popsanému úseku pobřeží. Tato teorie předpokládá, že Morrell špatně odhadl polohu lodi, možná proto, že neměl chronometr potřebný pro správné navigační pozorování. Morrell ve svém líčení píše, že byl "bez různých námořních a matematických přístrojů", ale z dalších částí jeho vyprávění je zřejmé, že občasný výpočet podle mrtvého bodu byl spíše výjimkou než normou. V každém případě je podélná chyba 14° velmi velká a dodatečná vzdálenost asi 350 mil (560 km) k pobřeží Foyn se zdá být příliš velká na to, aby byla překonána během desetidenní plavby z Jižních Sandwichových ostrovů, kde je poloha lodi přesně zaznamenána. Přesto Gould tvrdí, že "rovnováha důkazů" ukazuje, že to, co Morrell viděl, bylo pobřeží Foyn.

Filchnerův názor, že údajné pozorování Nového Jižního Grónska lze vysvětlit přeludem, potvrzuje i Simpson-Housley. Ten se domnívá, že Morrell a jeho posádka viděli vyšší přelud. Jedna z forem nadřazeného přeludu, někdy popisovaná jako Fata Morgana, zkresluje vzdálené ploché pobřeží nebo ledové okraje ve vertikálním i horizontálním směru, takže se může zdát, že mají vysoké útesy a další prvky, jako jsou vysoké horské štíty a údolí. Shackleton ve své zprávě o expedici Jih popisuje fata morganu, kterou pozoroval 20. srpna 1915, shodou okolností v době, kdy se jeho loď Endurance pohybovala v blízkosti zaznamenané polohy Nového jižního Grónska: "Vzdálený balík je vyvržen do vysokých, bariérám podobných útesů, které se odrážejí v modrých jezerech a vodních pruzích na jejich úpatí. Velká bílá a zlatá města orientálního vzhledu v těsných odstupech podél těchto skalních vrcholů označují vzdálené bergy ... Linie se zvedají a klesají, chvějí se, rozplývají a znovu se objevují v nekonečné scéně proměn".

Larsenův ledový šelf na východním pobřeží Antarktického poloostrova.


Příklad fata morgany, což je forma vyššího přeludu, který zkresluje led nebo vzdálené pobřeží, takže se může jevit jako ostrovy s vysokými útesy.


Ledovec ve Weddellově moři v oblasti "Nového jižního Grónska", expedice Endurance srpen 1915. Shackleton si všiml, jak se pevnina často mění v ledové hory.

Poté

Čtyři Morrellovy plavby nakonec skončily 21. srpna 1831 jeho návratem do New Yorku. Poté napsal své Vyprávění o čtyřech plavbách, které vyšlo následujícího roku. Pokusil se obnovit svou námořnickou kariéru a hledal zaměstnání u londýnské lodní společnosti Enderby Brothers, ale jeho pověst ho předcházela a byl odmítnut. Charles Enderby veřejně prohlásil, že "o něm slyšel tolik, že nepovažoval za vhodné uzavřít s ním jakékoli závazky". Morrell se také snažil připojit k výpravě Dumonta D'Urvilla do Weddellova moře v roce 1837, ale jeho služby byly opět odmítnuty. Zemřel údajně v roce 1839 a jeho památku připomíná Morrellův ostrov, 59°27'j.š., 27°19'z.d., alternativní název pro ostrov Thule v podskupině Jižní Thule Jižních Sandwichových ostrovů. Robert Johnson, který vymyslel název Nové jižní Grónsko, zmizel se svou lodí v roce 1826 při průzkumu antarktických vod v okolí oblasti, která byla později známá jako Rossovo moře.