Necronomicon — fiktivní grimoár v díle H. P. Lovecrafta

Původ a fiktivní autor

Lovecraft představil Necronomicon v několika povídkách a zmínkách a postupně mu přidělil fiktivního arabského autora „Abdula Alhazreda“. Název knihy má podle autora záměrně znít "řecky znějícím" způsobem; jde tedy o literární konstrukci, nikoli o historický nebo lingvisticky přesně doložený název. Přesné původní povídky, kde se kniha objevuje, se liší; Lovecraft o ní často odkazoval jako na existující prvek v rámci své fikční chronologie.

Obsah a role v díle

V rámci fikce je Necronomicon popsán jako sbírka zaklínadel, mytologických záznamů a historie starších, než jsou lidé, často spojená s entitami mimo prostor a čas. Lovecraft však nikdy nesestavil jednotný text; zmínky o knize slouží především jako motiv a vzájemné propojení mezi jednotlivými povídkami. Obsah a formát knihy se u různých autorů a pozdějších interpretací liší.

Vliv, imitace a padělky

Po Lovecraftově smrti rozšířili pojem Necronomicon další autoři a tvůrci, což vedlo k četným literárním i mediálním odkazům. Vznikly také publikace, které se tváří jako autentické verze této knihy nebo jako její překlady; tyto práce jsou z hlediska literární historie považovány za fiktivní rekonstrukce nebo padělky, nikoli za skutečné historické prameny. Lovecraftovi přátelé a pokračovatelé v mytologii někdy odkazovali na knihu ve vlastních textech, čímž rozšiřovali její legendu.

Jazyk, význam názvu a výslovnost

Název Necronomicon Lovecraft vytvořil tak, aby zněl klasicky a poněkud „řecky“. V běžných českých přepisech se uvádí překlad přibližně jako „kniha mrtvých jmen“ nebo „kniha mrtvých“ a výslovnost se často uvádí jako „neck-ro-nom-ih-kon“. Přesný význam a etymologie jsou však literárním výmyslem a různí autoři je interpretovali odlišně.

Současné vnímání

Ve veřejném povědomí se Necronomicon stal symbolem fikčních zakázaných znalostí a často se objevuje v knihách, filmech, hrách a diskuzích o okultismu, občas i v moderních neopaganích nebo okultních kruzích. Z akademického hlediska se o něm obvykle mluví jako o příkladu „pseudobiblia“ – neexistujících nebo fiktivních knih, které získaly kultovní status díky literatuře a populární kultuře.

Lovecraftova tvorba a jeho používání prvku Necronomiconu dodnes inspiruje autory i badatele zabývající se literárními mýty, fantastikou a historií moderního hororu. Více informací o žánru lze nalézt v souvislostech s literaturou hororů a v životopisech nebo studiích o H. P. Lovecraftovi, stejně jako v pracích analyzujících jeho stylistické volby a jazykové konstrukce, včetně termínů působících řecky znějícím dojmem.