Ladacký jazyk (ladakhi) je tibetsko-barmštiný jazyk používaný především v oblasti Ladakhu. Podle starších odhadů žilo v roce 1997 v Džammú a Kašmíru přibližně 102 000 mluvčích; celkový odhad pro všechny země dosahuje asi 114 000 osob. Ze zmíněného počtu je 29 800–33 300 osob identifikováno jako Šámové (Voegelin & Voegelin 1977:328). Mimo Indii se ladacký mluví i v některých částech Číny. Mezi alternativní názvy jazyka patří Ladaphi, Ladhakhi, Ladak, Ladwags.

Rozšíření a demografie

Jazyk se soustřeďuje na území historického Maqbuza Kašmír, zejména v okrese Ladakh, kde je kolem 250 vesnic a osad s ladackými mluvčími. Oblasti obývané mluvčími leží v horských údolích v nadmořské výšce přibližně 2 400 až 5 000 m n. m. Většina mluvčích žije v zemědělských a pasteveckých komunitách; pěstují pšenici a ječmen a chovají jaky, kozy a ovce (z nichž se získává kašmírová vlna). Doplňkové řemeslné činnosti zahrnují tkalcovství, výrobu šperků a náboženských předmětů.

Dialekty a srozumitelnost

Hlavní dialekty jsou:

  • Leh (střední ladakhi) – považován za standardní mluvenou podobu; používá se v Lehu a okolí a slouží jako komunikační prostředek mezi nosiči různých ladackých dialektů.
  • Shamma (Sham, Shamskat, dolní ladakhi) – rozšířený západně od Lehu podél údolí Indu a jižně od Chaltse.
  • Nubra – mluví se v Nubra Tahsil severně od Lehu.

Další místní varietou je zangskari a existuje i mluva označovaná jako čhangthangu. Při testech nahraných textů mluvčí lehu rozuměli zangskari a čhangthangu ve více než 90 % případů. Srozumitelnost s tibetštinou se odhaduje přibližně na 30–40 %. Lexikální podobnost s puričtinou (puričtina) je 71–83 %, s tibetštinou 53–60 % a mezi pěti hlavními ladackými dialekty činí lexikální podobnost 84–94 %.

Klasifikace

Ladacký je zařazen takto: Sino-tibetština > tibeto-barmština > himálajština > tibeto-kanaurština > tibetština > západní tibetština > ladacký jazyk.

Použití jazyka a bilingvismus

Jazyk se používá ve všech věkových kategoriích. V městských oblastech mnoho mluvčích používá kromě ladackého také urdštinu nebo angličtinu, zatímco ve venkovských komunitách jsou mluvčí často převážně jednojazyční v ladackém. Míra gramotnosti ve druhém jazyce (údaje z roku 1991): muži 36 %, ženy 12 % — v urdštině, tibetštině nebo angličtině.

Písmo a literární činnost

Pro zápis se tradičně používá tibetské písmo. Psaná podoba ladakštiny se však liší od mluvené. Byla sestavena i překladová literatura — například Bible byla přeložena v roce 1948.

Gramatické charakteristiky

Hlavní typologické rysy zaznamenané v literatuře zahrnují:

  • SOV slovosled (základní pořádek větných členů: podmět–předmět–sloveso).
  • Postpozice namísto předložek.
  • Genitivy a relativní konstrukce umístěné před hlavou podstatného jména.
  • Určité formy členů, adjektiva a číslovky stojí za hlavou podstatného jména.
  • Přípony označují pády (skloňování) u podstatných jmen a existuje ergativní ráz v systému případů.
  • Produktivní kauzativní formy a stupňování (komparativ).
  • Udávají se také konkrétní údaje o slabikové struktuře (maximální tvary CCVCC nebo CCCVV) a v původních popisech je zmíněno slovo „neústrojnost“.

Standardizace a média

Dialekt lehu je uznáván jako standardní mluvená varianta a používá se v místním rozhlasovém vysílání. Lehští mluvčí často slouží jako prostředníci v komunikaci mezi nosiči různých ladackých dialektů (včetně čhangthangu a zangskari) — viz Paldan (2002).

Životní prostředí, hospodářství a náboženství

Obyvatelstvo žije převážně v horských údolích s vysokou nadmořskou výškou. Hlavní obživou jsou zemědělství (pšenice, ječmen) a pastevectví (jaci, kozy, ovce — kašmírová vlna). Doplňkové řemeslné činnosti zahrnují tkalcovství a výrobu šperků a náboženských předmětů. Mezi obyvateli převažují buddhisté, ale žijí zde i muslimové, a menší počet křesťanů.

Poznámky: Psaná forma se liší od mluvené; dialekt z Lehu slouží jako standardní mluvená podoba a komunikační most mezi dialekty. Některé statistiky (populace, gramotnost) vycházejí z průzkumů a studií vedených v 90. letech 20. století.