Jeotgalicoccus halotolerans je grampozitivní bakterie. Buňky jsou kokovité. Jejich průměr se pohybuje mezi 0,6 a 1,1 µm. Jedná se o fakultativně anaerobní bakterie: Mohou využívat kyslík, pokud je přítomen. Je mírně halofilní, roste v přítomnosti 0-20 % NaCl.
Jeotgalicoccus halotolerans patří do čeledi Staphylococcaceae.
Morfologie a základní vlastnosti
J. halotolerans tvoří jednotlivé koky nebo drobné shluky (podobně jako jiné zástupce čeledi Staphylococcaceae), je většinou nemotilní a nevrodočičnatá. Buňky jsou kataláza-pozitivní, což pomáhá rozlišení od některých jiných grampozitivních koků. Roste na běžných kultivačních půdách, přičemž snáší široké spektrum koncentrací soli (halotolerantní chování), proto lze pěstovat i na médiích s vyšším obsahem NaCl.
Metabolismus a růstové podmínky
Tato bakterie je fakultativně anaerobní, tedy preferuje přítomnost kyslíku, ale přežije a mnohdy roste i za jeho nepřítomnosti. Je heterotrofní, využívá organické zdroje uhlíku (cukry, aminokyseliny) pro svůj růst. Díky schopnosti snášet sůl je zařazena mezi mírně halofilní organismy; roste v širokém rozmezí NaCl (uvedeno 0–20 %), nicméně optimální růst probíhá typicky při nižších koncentracích v rámci tohoto rozsahu. Pro přesnou identifikaci ve vědeckých pracích se běžně používá kombinace fyziologických testů a molekulárních metod (např. sekvenování 16S rRNA).
Výskyt a ekologické zdroje
J. halotolerans je běžně izolována ze solných nebo slaných prostředí, včetně mořských a fermentovaných slaných potravin, slaných půd a povrchů spojených s mořským prostředím. Některé druhy rodu Jeotgalicoccus byly také nalezeny na povrchu živočichů a v prostředích s vyšším obsahem soli. Díky své halotoleranci může přežívat v prostředích, která jsou pro mnoho jiných bakterií nepříznivá.
Význam a bezpečnost
Jeotgalicoccus halotolerans není obecně považována za významný lidský patogen; většina záznamů pochází z environmentálních izolátů nebo potravinových vzorků. Přesto při práci v laboratorních podmínkách platí standardní postupy bezpečnosti mikrobiologických laboratoří. Vědecký zájem o tento druh pramení především z jeho schopnosti snášet sůl a z možného využití v potravinářství a biotechnologii (např. studium adaptací na vysoký osmotický tlak, enzymy rezistentní na sůl apod.).
Identifikace v laboratoři
- Mikroskopie po grampoznání a morfologické pozorování (kokovité buňky, velikost 0,6–1,1 µm).
- Biochemické testy (kataláza, růst při různých koncentracích NaCl, oxidáza apod.).
- Molekulární metody: sekvenování 16S rRNA nebo MALDI-TOF pro přesné určení druhu.
Pro přesnější údaje o růstových teplotách, optimálním pH a dalších konkrétních fyziologických parametrech je vhodné nahlédnout do původních taxonomických popisů a laboratorních studií věnovaných tomuto druhu.