Práva domorodců na půdu v Austrálii

Přijetí zákonů o pozemkových právech domorodců v Austrálii bylo vyvoláno mnoha významnými protesty domorodců. Teprve v 70. letech 20. století však vzniklo organizované hnutí za uznání pozemkových práv domorodců.

Stávka v Pilbaře

1. května 1946 vstoupilo do stávky více než 800 domorodých pastevců v oblasti Pilbara v Západní Austrálii. Požadovali mzdu za svou práci. Připojili se k nim další domorodí dělníci z měst Port Hedland a Marble Bar. Stávka skončila v roce 1949.

Petice za kůru Yolngu

V roce 1963 vláda přeměnila část tradičního území Yolnguů (v Arnhemské zemi) na bauxitový důl. Yolnguové zahájili petici (nyní nazývanou petice Yirrkala bark), aby se domohli práv na tyto pozemky. Z petice se stal soudní spor. Těžba přesto pokračovala a soudní spor se táhl 41 let. Yolnguové se nakonec v roce 2011 stali součástí dohody mezi vládou a těžební společností.

Jízda za svobodou

V letech 1964 a 1965 vytvořili studenti Univerzity v Sydney skupinu nazvanou Studentská akce pro domorodce. Jezdili do venkovských měst Nového Jižního Walesu, aby zkoumali segregaci mezi původními a nepůvodními obyvateli. Vedli protesty, aby se lidé dozvěděli o problematice občanských práv domorodců. Tato akce se stala známou jako hnutí Freedom Ride (Jízda svobody). V té době nebyli domorodí obyvatelé započítáváni do sčítání lidu a jejich občanská práva se lišila od práv bílých občanů. To se změnilo v roce 1967, kdy referendum přiznalo domorodcům stejná práva jako bílým Australanům.

Wave Hill walkoff

K odchodu z Wave Hill došlo v srpnu 1966. Celkem 200 gurindžijských chovatelů dobytka a služebnictva na dobytčí stanici Wave Hill vstoupilo do stávky, aby požadovali mzdy a navrácení části své tradiční půdy. Stávka trvala devět let. Požadavek nebyl splněn, ale Gurindžové zůstali tábořit na své tradiční půdě. Rozhodli se porušovat státní zákony, ale dodržovat své vlastní. To zvýšilo podporu obyvatelstva pro práva domorodých obyvatel na půdu. Příznivci ve městech se shromáždili na podporu Gurindžů a nakonec získali vlastnické právo na část své půdy.

Přijetí zákonů o pozemkových právech domorodců v Austrálii bylo vyvoláno mnoha významnými protesty domorodců. Teprve v 70. letech 20. století však vzniklo organizované hnutí za uznání pozemkových práv domorodců.

Stávka v Pilbaře

1. května 1946 vstoupilo do stávky více než 800 domorodých pastevců v oblasti Pilbara v Západní Austrálii. Požadovali mzdu za svou práci. Připojili se k nim další domorodí dělníci z měst Port Hedland a Marble Bar. Stávka skončila v roce 1949.

Petice za kůru Yolngu

V roce 1963 vláda přeměnila část tradičního území Yolnguů (v Arnhemské zemi) na bauxitový důl. Yolnguové zahájili petici (nyní nazývanou petice Yirrkala bark), aby se domohli práv na tyto pozemky. Z petice se stal soudní spor. Těžba přesto pokračovala a soudní spor se táhl 41 let. Yolnguové se nakonec v roce 2011 stali součástí dohody mezi vládou a těžební společností.

Jízda za svobodou

V letech 1964 a 1965 vytvořili studenti Univerzity v Sydney skupinu nazvanou Studentská akce pro domorodce. Jezdili do venkovských měst Nového Jižního Walesu, aby zkoumali segregaci mezi původními a nepůvodními obyvateli. Vedli protesty, aby se lidé dozvěděli o problematice občanských práv domorodců. Tato akce se stala známou jako hnutí Freedom Ride (Jízda svobody). V té době nebyli domorodí obyvatelé započítáváni do sčítání lidu a jejich občanská práva se lišila od práv bílých občanů. To se změnilo v roce 1967, kdy referendum přiznalo domorodcům stejná práva jako bílým Australanům.

Wave Hill walkoff

K odchodu z Wave Hill došlo v srpnu 1966. Celkem 200 gurindžijských chovatelů dobytka a služebnictva na dobytčí stanici Wave Hill vstoupilo do stávky, aby požadovali mzdy a navrácení části své tradiční půdy. Stávka trvala devět let. Požadavek nebyl splněn, ale Gurindžové zůstali tábořit na své tradiční půdě. Rozhodli se porušovat státní zákony, ale dodržovat své vlastní. To zvýšilo podporu obyvatelstva pro práva domorodých obyvatel na půdu. Příznivci ve městech se shromáždili na podporu Gurindžů a nakonec získali vlastnické právo na část své půdy.

Zákon o právech domorodých obyvatel na půdu z roku 1976

V roce 1973 byla v Severním teritoriu zřízena Komise pro práva domorodých obyvatel. Tato královská komise prohlásila, že vláda by měla uznat práva Aboringal Land Rights, a poskytla rady pro přijetí zákonů týkajících se této problematiky. Premiér Gough Whitlam tuto radu přijal a předložil parlamentu návrh zákona o pozemkových právech. Další premiér Malcolm Fraser jej změnil a 16. prosince 1976 jej schválil generální guvernér.

V roce 1976 přijala vláda teritoria první zákon o právech domorodců na půdu v zemi. Ten umožnil domorodým obyvatelům teritoria uplatňovat práva na půdu, na které žili jejich předkové před příchodem bělochů. Skupiny, které vznesly nároky, musely prokázat svůj tradiční (historický) vztah k půdě. Díky tomu nakonec získaly domorodé skupiny téměř 50 % půdy v Severním teritoriu (přibližně 600 000 km² nebo 230 000 mil čtverečních). Před tímto zákonem existovalo v Severním teritoriu mnoho "domorodých rezervací". Tato půda byla ve vlastnictví vlády a byla vyčleněna pro domorodé obyvatele, aby na ní žili, dokud nebudou asimilováni do bělošské společnosti. Když zákon vstoupil v platnost, byly staré "rezervace" předány domorodým skupinám, které v nich žily, aniž by o ně musely žádat.

Zákon o právech domorodých obyvatel na půdu z roku 1976

V roce 1973 byla v Severním teritoriu zřízena Komise pro práva domorodých obyvatel. Tato královská komise prohlásila, že vláda by měla uznat práva Aboringal Land Rights, a poskytla rady pro přijetí zákonů týkajících se této problematiky. Premiér Gough Whitlam tuto radu přijal a předložil parlamentu návrh zákona o pozemkových právech. Další premiér Malcolm Fraser jej změnil a 16. prosince 1976 jej schválil generální guvernér.

V roce 1976 přijala vláda teritoria první zákon o právech domorodců na půdu v zemi. Ten umožnil domorodým obyvatelům teritoria uplatňovat práva na půdu, na které žili jejich předkové před příchodem bělochů. Skupiny, které vznesly nároky, musely prokázat svůj tradiční (historický) vztah k půdě. Díky tomu nakonec získaly domorodé skupiny téměř 50 % půdy v Severním teritoriu (přibližně 600 000 km² nebo 230 000 mil čtverečních). Před tímto zákonem existovalo v Severním teritoriu mnoho "domorodých rezervací". Tato půda byla ve vlastnictví vlády a byla vyčleněna pro domorodé obyvatele, aby na ní žili, dokud nebudou asimilováni do bělošské společnosti. Když zákon vstoupil v platnost, byly staré "rezervace" předány domorodým skupinám, které v nich žily, aniž by o ně musely žádat.