Antidiferenciace (nazývaná také neurčitá integrace) je operace v matematice, která je opačná k diferenciaci. Pro danou funkci f(x) hledáme funkci F(x) takovou, že F'(x) = f(x). Taková funkce F se nazývá antiderivace nebo antiderivát.
Antideriváty často vypovídají o velikosti. Antidiferenciace se provádí na funkcích a výrazech, například v rovnicích, a výsledkem je funkce (antiderivát), která sama o sobě může být zapsána jako jiný typ rovnice. Antidiferenciace je podobná integraci, ale bez horních a dolních mezí, proto se jí říká neurčitá.
Antiderivát se často zapisuje pomocí symbolu integrálu, např. ∫ x d x {\displaystyle \int x\ dx}.
Definice a základní vlastnosti
Definice: Funkce F(x) je antiderivací funkce f(x) na jistém intervalu, jestliže pro všechna x v tom intervalu platí F'(x) = f(x).
- Nejednoznačnost: Antiderivát je určen pouze do konstanty. Pokud F je antiderivát f, pak všechny antideriváty mají tvar F(x) + C, kde C je libovolná konstanta (tzv. konstanta integrace).
- Lineárnost: ∫(a f(x) + b g(x)) dx = a ∫ f(x) dx + b ∫ g(x) dx pro konstanty a, b.
- Vztah k určitým integrálům: Pokud F je antiderivát f, potom určitý integrál z f od a do b je F(b) − F(a) (základní věta integrálního počtu).
Základní vzorce antiderivací
- ∫ x^n dx = x^(n+1)/(n+1) + C, pro n ≠ −1
- ∫ 1/x dx = ln|x| + C
- ∫ e^{ax} dx = (1/a) e^{ax} + C, pokud a ≠ 0
- ∫ sin x dx = −cos x + C
- ∫ cos x dx = sin x + C
- ∫ sec^2 x dx = tan x + C
- ∫ 1/(1+x^2) dx = arctan x + C
Metody výpočtu
- Substituce (change of variable): Použijeme, když integrand obsahuje složenou funkci; volíme u = g(x), vyjádříme dx a integrand v novém proměnném.
- Per partes (integrace po částech): ∫ u dv = u v − ∫ v du; vhodné pro součin funkcí (např. polynom × exponenciála nebo polynom × goniometrická funkce).
- Racionalizace a rozklad na parciální zlomky: Používá se pro racionální funkce (poměr polynomů).
- Tabulkové integrály: Použití známých vzorců a lineárnosti pro kombinace jednoduchých členů.
Příklady
Příklad 1: ∫ x dx.
Použijeme vzorec pro mocninu (n = 1): ∫ x dx = x^2/2 + C.
Příklad 2 (substituce): ∫ (2x)/(x^2 + 1) dx.
Nechť u = x^2 + 1 ⇒ du = 2x dx. Integrál se změní na ∫ du/u = ln|u| + C = ln(x^2 + 1) + C.
Příklad 3 (per partes): ∫ x cos x dx.
Volíme u = x ⇒ du = dx, dv = cos x dx ⇒ v = sin x. Pak ∫ x cos x dx = u v − ∫ v du = x sin x − ∫ sin x dx = x sin x + cos x + C.
Příklad 4: ∫ e^{3x} dx = (1/3) e^{3x} + C.
Tipy a poznámky
- Nezapomeňte vždy přidat konstantu integrace C u neurčitých integrálů.
- Kontrolou výsledku je diferenciace: růžnice (derivace) získané antiderivace by měla dát původní integrand.
- Pokud integrand obsahuje komplikovanou kombinaci funkcí, zkuste nejprve vhodnou substituci nebo rozklad na jednodušší členy.
Antidiferenciace je tedy centrální nástroj v integrálním počtu: umožňuje najít funkce, jejichž derivace jsou známy, a poskytuje spojení k výpočtu určitého integrálu pomocí antiderivace.