Alfonso La Marmora (18. listopadu 1804 – 5. ledna 1878), známý také jako Alfonso Ferrero La Marmora, Alfonso Lamarmora nebo Alfonso Ferrero, Cavaliere La Marmora, byl italský generál a státník, který sehrál významnou roli při modernizaci armády a v politickém dění před a po sjednocení Itálie.

Život a raná kariéra

Narodil se v Turíně v bohaté a urozené rodině; jeho otec byl markýz. Po absolvování vojenské akademie v roce 1822 zahájil profesionální dráhu v armádě. V roce 1822 absolvoval vojenskou akademii v Turíně a následně postupoval velitelsky i administrativně, až byl v polovině 19. století pověřen nejvyššími vojenskými funkcemi.

Reformy armády

Jako ministr války v Sardinském království prosadil v polovině 50. let 19. století rozsáhlé reformy armády. V roce 1854 vydal zákon, který zlepšil odbornou úroveň vojska, zřídil nové akademie pro důstojníky, upravil systém náboru a organizace. Díky těmto opatřením se počet mužů tzv. armády zvýšil na přibližně 60 000 (z toho však byla jen část v aktivní službě), zdvojnásobil se počet jednotek střelců (bersaglieri) a posílilo lehké jezdectvo; došlo také k obnově dělostřelectva, zlepšení zdravotnických služeb, administrativy a logistiky. Tyto reformy měly za cíl připravit sardinské ozbrojené síly na moderní válku a na roli, kterou mělo království sehrát při sjednocování Itálie.

Války a politická funkce

V roce 1855 La Marmora odstoupil z funkce ministra války, aby se osobně zapojil do bojů v krymské válce, kde Sardinie vyslala vojenský sbor na stranu západních mocností. Po návratu pokračoval v politické a vojenské kariéře. Od 19. července 1859 do 21. ledna 1860 byl předsedou vlády Sardinského království. V letech bezprostředně po sjednocení Itálie zastával důležité správní funkce v dobytých či začleňovaných územích: byl guvernérem Milána a prefektem Neapole, kde se věnoval organizaci civilní správy a bezpečnosti.

Jako člen tzv. "historické pravice" se stal opět vrcholným státníkem: od 18. září 1864 do 20. července 1866 působil současně jako předseda vlády a ministr zahraničí Italského království. V tomto období čelil napjaté mezinárodní situaci související s konfliktem mezi Pruskem a Rakouskem a italskými ambicemi získat Benátsko.

Na jaře a v létě roku 1866, při třetí italské válce za nezávislost (součást širšího prusko‑rakouského konfliktu), převzal La Marmora velení pozemních sil. V bojích došlo k několika vážným taktickým a strategickým chybám; nejznámějším důsledkem bylo italské neúspěšné tažení proti rakouským silám, které vyústilo v porážku u Custozy a současně italské námořnictvo utrpělo porážku v bitvě u Lissa. Politické a vojenské následky vedly k jeho rezignaci.

Pozdní léta a odkaz

Po rezignaci na vládní posty postupně ustoupil z aktivní politické činnosti; v roce 1870 odešel z veřejného života. Zemřel 5. ledna 1878 ve Florencii a byl pohřben v Bielle v kostele San Sebastiano. Jeho rodinné vazby měly rovněž vliv na vojenskou tradici – jeho bratr Alessandro La Marmora byl zakladatelem sboru Bersaglieri, elitních střeleckých jednotek, které sehrály důležitou roli v procesu militarizace a sjednocení království.

Alfonso La Marmora se do dějin zapsal jako reformátor armády i jako státník zapojený do složitého období sjednocovacího procesu; jeho reformy měly dlouhodobý dopad na profesionalizaci italských ozbrojených sil, i když jeho vojenské rozhodnutí v roce 1866 zůstala předmětem kritiky.