Věky člověka je starořecký mýtus, který dělí dějiny světa do pěti epoch. Mýtus popisuje pokles lidské ctnosti a štěstí od počátku, kdy lidé žili v blízkosti bohů, až po dobu, kdy jsou od bohů opuštěni a trpí. Tento výklad světa poprvé sepsal řecký básník Hésiodos, a to přibližně v 8.–7. století př. n. l. (přibližně před 2700 lety). Text se objevuje zejména v Hesiodových dílech jako jsou Práce a dny; sloužil nejen jako kosmologické vyprávění, ale také jako morální a didaktická výpověď o úpadku lidského chování a o tom, proč je svět plný útrap.

  1. Ve Zlatém věku žili lidé společně s bohy v míru. Byli šťastní, nepotřebovali pracovat, země plodila hojně a lidé nezestárli v běžném slova smyslu; po smrti „odcházeli“ jako ochránci nebo dobří démoni. Platón dokonce uvádí, že v tomto věku existovali také démoni, kteří byli dobří a pomáhali lidem. Celému věku vládl Kronos.
  2. Ve Stříbrném věku se podle Hésioda lidé dlouho drželi dětství, poté žili krátce jako dospělí a byli méně ušlechtilí. Podle mýtu odmítli uctívat bohy, konkrétně Kronova syna Dia, a ten je za trest zničil. Tento věk tak představuje zlom v poslušnosti vůči božskému řádu.
  3. V době bronzové byli lidé tvrdí, vojensky založení a sužováni násilím; jejich zbraně i povaha byly „bronzové“. Podle Hésioda se navzájem vyvraždili v nesčetných válkách, takže tento věk končí zánikem jeho obyvatel.
  4. V Hrdinském věku — který Hésiodos popisuje zvlášť — se mezi smrtelníky objevují polobozi a slavní hrdinové. V tomto období žili Perseus, Héraklés a Argonauti. Je to věk hrdinských činů, mýtů a velkých válek; končí po trojské válce, po níž nastupuje konečný úpadek.
  5. V době železné bohové lidstvo opouštějí a lidé zapomínají na své ctnosti. Život je obtížný, plný práce, nespravedlnosti a utrpení — právě v tomto věku žil sám Hésiodos a z něho odvozuje popis současného stavu světa.

Mýtus o věcích člověka má několik úrovní výkladu: může být chápán jako etiologické vyprávění vysvětlující původ zla a utrpení, jako morální lekce o ztrátě ctnosti, nebo jako literární rámec, který spojuje různé mýty a hrdinské příběhy. Hésiodův popis je silně didaktický — slouží k ospravedlnění sociálních norem (např. práce, úcty k bohům) a k varování před pýchou a zlomyslností.

Římský básník Ovidius také psal o věcích člověka asi před dvěma tisíci lety, především v díle Metamorfózy; jeho verze se od Hésiodovy liší (Ovidius obvykle neuvádí zvlášť hrdinský věk) a pozměňuje důrazy podle římské poetiky a morální reflexe. Od antiky po novověk se motiv pěti věků objevoval v literatuře, výtvarném umění i filozofii jako obraz idealizované minulosti a postupného úpadku — a dodnes slouží jako silný symbol historického a etického posunu lidstva.