Phillip Sharp

Práce

Dříve se mělo za to, že každý gen v DNA kóduje jeden protein v souvislém pásu. V roce 1997 Sharp a Roberts nezávisle na sobě zjistili, že geny jsou rozděleny na segmenty, které se později při zpracování RNA spojují.

Sharp a Roberts dokázali, že kódující DNA je oddělena úseky DNA, které jsou nekódující. Kódující úseky jsou exony a nekódující úseky jsou introny.

Dále se ukázalo, že tato struktura se vyskytuje u všech vyšších organismů. Objev, že gen v může být v genetickém materiálu přítomen jako několik odlišných a samostatných segmentů, byl převratný.

Druhá část Sharpovy práce se týkala štěpení a spojování genů. To znamená, že se z kódující sekvence vystřihují a přidávají její části. Tím vznikne protein, který funguje jinak než původní verze.

Navrhovaný vliv na vývoj

Taková struktura může umožnit pružnější reakce na změny prostředí, a tím urychlit evoluci. Tato struktura může být také zodpovědná za řadu dědičných genetických vad.

Zde je klíčová část projevu profesora Bertila Daneholta z Nobelova shromáždění Karolinského institutu:

"Dříve se věřilo, že geny se vyvíjejí hlavně hromaděním malých diskrétních změn v genetickém materiálu. Mozaikovitá struktura genů však umožňuje vyšším organismům restrukturalizovat geny i jiným, efektivnějším způsobem. V průběhu evoluce totiž dochází k přeskupování genových segmentů - jednotlivých částí mozaiky - v genetickém materiálu, čímž vznikají nové mozaikové vzory, a tedy i nové geny. Tento proces přeskupování pravděpodobně vysvětluje rychlou evoluci vyšších organismů".