Karel X. (1757-1836), francouzský a navarrský král (1824-30). Byl vnukem Ludvíka XV. a mladším bratrem králů Ludvíka XVI. a Ludvíka XVIII. Karel byl znám jako Charles Philippe, comte d'Artois, dokud se nestal králem. Během Francouzské revoluce byl jedním z vůdců emigrantů. Karel X. byl posledním starším Bourbonem, který vládl Francii.

 

Karel X. se narodil v roce 1757 jako mladší bratr budoucích králů Ludvíka XVI. a Ludvíka XVIII. Jako vévoda a později comte d'Artois zastával před revolucí prominentní postavení na dvoře a patřil mezi nejvlivnější členy dynastie Bourbonů. Po vypuknutí revoluce patřil k vůdcům emigrantů — aktivně podporoval protirevoluční snahy, hledal pomoc u zahraničních mocností a organizoval armádní sbory složené z emigrantů.

Po pádu Napoleona a nástupu Restaurace v letech 1814–1815 se Karel vrátil do Francie a pokračoval v politickém působení jako vůdčí postava ultraroyalistů. Po smrti Ludvíka XVIII. v roce 1824 usedl na trůn jako Karel X. Jeho vláda se vyznačovala snahou o obnovu tradičních monarchických a katolických principů; mezi jeho kroky patřily:

  • reakční politika — prosazování většího vlivu katolické církve v kultuře a školství a opětovné posilování postavení šlechty;
  • kompenzace emigrantům — finanční a majetkové uspokojení potomků a přívrženců, kteří přišli o statky za revoluce (např. zákonné odškodnění, které vyvolalo nespokojenost u části veřejnosti);
  • omezování svobody tisku a posilování výkonné moci — snahy o zpřísnění zákonů vůči tisku a politické opozici, jež narážely na rostoucí odpor liberální a střední vrstvy společnosti.

Konečné vyvrcholení jeho vlády přišlo v červenci 1830 po vydání tzv. Čtyř Juliánských nebo Saint-Cloudských ordonnance — dekretů, které zrušily svobodu tisku, rozpustily poslaneckou sněmovnu a omezily volební právo. Tyto kroky vyvolaly tři dny povstání (Les Trois Glorieuses, 27.–29. července 1830), během nichž byla monarchie Bourbonů svržena.

Karel X. v důsledku revoluce abdikoval (pokusil se předat nástupnictví svému vnukovi, vévodovi de Bordeaux), ale nový režim odmítl pokračování staré dynastie. Krále následovalo dočasné odcházení do exilu a definitivní konec jeho vlády znamenal nástup Orléanského monarchy Ludvíka Filipa, který se stal „králem Francouzů“.

Po odchodu z trůnu žil Karel X. v zahraničí a zemřel v roce 1836 v exilu. Jeho pád znamenal konec vlády starší větve Bourbonů ve francouzské monarchii; jejich legitimisté nadále uplatňovali nárok na trůn prostřednictvím potomků (zejména vnuka Karla X.), avšak politické síly ve Francii se po roce 1830 posunuly směrem k liberálnějším a občanským formám vlády.

Odkaz Karla X. je smíšený: pro příznivce legitimismu a katolické restaurovací politiky zůstává symbolem věrnosti starým řádům; pro liberály a stoupence revolučních idejí jeho vláda představuje příklad neudržitelně reakční politiky, která vedla ke ztrátě trůnu.