Vodní zahrada je zahrada, jejíž hlavní náplní, zajímavostí a atrakcí je voda a rostliny žijící ve vodě. Voda může být umístěna ve fontáně, jezírku, vodopádu nebo jinde. Vodní se budují již tisíce let. Bylo přirozené, že v horkých místech Egypta a Mezopotámie vznikly osvěžující vodní zahrady. Již v roce 1225 př. n. l. nechal Ramses III. vybudovat jezírka s lekníny.
Inkové v Peru budovali zlaté a stříbrné vodní kanály, bazény a nádrže již 2500 let před naším letopočtem. V jejich domech a palácích tekla voda v kanálech pod podlahou, aby ochlazovala okolní vzduch. Na nádvořích měli chladicí bazény pro unavené pocestné.
Číňané a Japonci ve svých vodních zahradách napodobovali přírodu. Vodní zahrada byla znamením dokonalosti a klidu. Ve třetím století našeho letopočtu sepsali základní principy vodní zahrady. V 15. století proměnili vodní zahradu v uměleckou formu, která využívala zvuk a pohyb vody. Zrcadlící se bazén vyjadřoval spojení nebe a země. Japonci budovali suchou zahradu, v níž pomocí drobných kamenů, písku a dalších materiálů znázorňovali tok potoka nebo řeky. Příroda byla přetvořena tak, aby sloužila jako zdroj myšlení.
Evropané začali používat vodu ke hraní ve středověku. Prameny a studny se staly ústředními body zahrad. Kapří tůně poskytovaly nejen potravu, ale i místo k přemýšlení a odpočinku v klášterech. Ve Španělsku byla strohost Alhambry zjemněna kanály a bazény.
