Mlhovina Tarantule (30 Doradus) je rozsáhlá emisní oblast ve Velkém Magellanově mračnu. Patří mezi nejjasnější a nejaktivnější hvězdotvorné komplexy v Místní skupině galaxií a je významným objektem pro studium vzniku a evoluce hmotných hvězd. Tarantule leží v satelitní galaxii Mléčné dráhy, v Velkém Magellanově mračnu, a byla historicky často pozorována i amatérskými dalekohledy. Původně byla někdy považována za hvězdu, ale již v 18. století ji pozorovatelé, zejména Lacaille, rozeznali jako rozlehlou mlhovinu.

Charakteristika a fyzikální vlastnosti

Tarantule je typickou H II oblastí: oblak ionizovaného plynu, jehož emise je poháněna ultrafialovým zářením horkých mladých hvězd. Její zdánlivá hvězdná velikost se uvádí kolem 8, avšak vzhledem k velké vzdálenosti je její skutečná svítivost obrovská. Poloha Tarantule je přibližně 49 kpc, tedy kolem 160 000 světelných let, od Země, a celkový rozměr komplexu je odhadován na desítky až přibližně 200 pc v průměru.

Hvězdotvorba a dynamika

Vysoká hustota plynu, silné hvězdné větry a početné ionizující zdroje činí z Tarantule učebnicový příklad místa intenzivní hvězdotvorby. Vlivem větrů velmi hmotných hvězd a explozí supernov vznikají uvnitř komplexu bubliny, rázové vlny a složité filamentární struktury. Tyto procesy mohou jak potlačit, tak i spouštět další vlny tvorby hvězd v okolních molekulárních oblacích.

Hvězdokupy: NGC 2070 a R136

Ve středu mlhoviny se nachází bohatá hvězdokupa NGC 2070, jejímž jádrem je hustý hvězdný svazek označovaný R136. Tato centrální populace obsahuje některé z nejhmotnějších známých hvězd a produkuje většinu ionizujícího záření, které dělá mlhovinu tak výraznou. Hmotnost NGC 2070 se odhaduje na stovky tisíc hmotností Slunce; často se uvádějí hodnoty řádu 450 000 M☉, i když přesné číslo závisí na metodice odhadu. Intenzivní gravitační a dynamické interakce v jádru mohou během stovek milionů let vést k přechodu do podoby husté, dynamicky vyzrálé struktury, která by se svými vlastnostmi mohla podobat budoucí kulové hvězdokupě (možný osud).

  • Centrum oblasti: NGC 2070 s jádrem R136.
  • Rozsah: stovky parseků, vzdálenost ~49 kpc (~160 000 ly).
  • Typ: silně ionizovaná H II oblast s aktivní hvězdotvorbou.

Supernovy a jejich pozůstatky

V průběhu historie Tarantule došlo k řadě explozí masivních hvězd; nejznámější je supernova 1987A, která se objevila na okraji komplexu a poskytla jedinečnou příležitost ke studiu interakce výbuchu s okolním prostředím. Pozůstatky dřívějších explozí jsou v hustých a členitých částech mlhoviny často těžko rozlišitelné, přesto rentgenová a radioastronomie společně s optickými a infračervenými pozorováními ukazují mnoho oblastí s roztrhanými bublinami a zbytkovými rázovými vlnami.

Význam pro astrofyziku

Tarantule je klíčová pro pochopení hromadné tvorby hvězd, zejména tvorby velmi hmotných hvězd v hustých shlucích. Díky relativně malé vzdálenosti lze v Tarantuli studovat populační složení, hmotnostní funkci hvězd, vliv zpětné vazby hvězd na mezihvězdné prostředí a dynamiku hvězdokup. Pozorování v různých vlnových délkách mapují plyn, prach i nové hvězdy a doplňují teoretické modely vývoje hvězd i hvězdokup.

Pro srovnání, kdyby byla Tarantula umístěna ve vzdálenosti podobné Orionově mlhovině, byla by natolik jasná, že by její hvězdy a záření vrhaly na Zemi měřitelné stíny. Je to ukázka extrémní svítivosti a energetického výdeje, jaký může vyprodukovat koncentrace velmi hmotných hvězd.

Podrobné katalogy hvězd a vyhodnocení lokálního hvězdného prostředí pomáhají umístit Tarantuli do širšího kontextu galaktického a mezigalaktického prostředí, jak ukazují studie o lokální skupině galaxií a o srovnání s jinými hvězdotvornými regiony.

Pro další podrobnosti a data o Tarantule jsou k dispozici specializované přehledy, observační katalogy a vědecké práce, které se věnují jednotlivým aspektům její fyziky a evoluce (historie pozorování, měření jasnosti, určení vzdálenosti, přepočty na světelné roky a další analýzy).