Tangguské příměří

Pozadí

Po mukdenském incidentu 18. září 1931 vtrhla japonská Kvantungská armáda do Mandžuska a do února 1932 obsadila celou oblast. Poslední císař dynastie Čching Pchuj, který žil v exilu v Tchien-ťinu, byl Japonci vyzván, aby přijal trůn nového císařství Mandžukuo, které ovládala japonská armáda. V lednu 1933, aby střežily jižní hranice Mandžukua, vtrhly společné japonské a mandžuské síly do Rehe a poté, co tuto provincii do března dobyly, zahnaly zbývající čínské armády na severovýchodě za Velkou zeď do provincie Hebei.

Západní mocnosti obviňovaly Japonsko, ale neudělaly nic jiného. Když Společnost národů požadovala, aby Japonsko přestalo bojovat, Japonsko 27. března 1933 ze Společnosti vystoupilo.

Protože japonská armáda měla jasný rozkaz od císaře Hirohita (který chtěl rychle ukončit boj s Čínou), aby se nepouštěla do útoku na Velkou čínskou zeď, zastavili Japonci v květnu 1933 svůj útok.

Hovory

Dne 22. května 1933 se sešli zástupci Číny a Japonska, aby jednali o ukončení boje. Japonské požadavky byly vážné: mělo být zřízeno demilitarizované pásmo v délce sto kilometrů jižně od Velké čínské zdi, od Pekingu po Tchien-ťin, přičemž samotná Velká čínská zeď měla být pod japonskou kontrolou. Do zóny neměly být vpuštěny žádné pravidelné vojenské jednotky Kuomintangu, ačkoli Japonci směli používat průzkumná letadla nebo pozemní hlídky, aby kontrolovali dodržování dohody. Veřejný pořádek v zóně měla udržovat policejní jednotka Sbor pro zachování míru v demilitarizované zóně. Kromě toho přinutili Čínu uznat Mandžukuo za legitimní vládu.

Dvě tajné doložky vynechaly z tohoto Sboru pro zachování míru všechny protijaponské dobrovolnické armády a stanovily, že případné problémy, které by Sbor pro zachování míru nemohl vyřešit, budou řešeny dohodou mezi japonskou a čínskou vládou. Poté, co čínská vláda pod vedením Čankajška prohrála všechny významné bitvy a značnou část území a co se čínská vláda zabývala spíše bojem proti Komunistické straně Číny než proti Japoncům, souhlasila se všemi požadavky. Nová demilitarizovaná zóna se navíc z větší části nacházela na zbývajícím území mandžuského vojevůdce Zhanga Xuelianga.

Výsledek

Výsledkem tchangského příměří bylo faktické uznání Mandžukua kuomingtangskou vládou a uznání ztráty Rehe. Na krátkou dobu ukončilo boje mezi Čínou a Japonskem a na krátkou dobu se vztahy mezi oběma zeměmi zlepšily. Dne 17. května 1935 byl japonský legát v Číně povýšen na velvyslanectví a 10. června 1935 byla uzavřena dohoda He-Umezu. Tchangské příměří poskytlo Čankajškovi čas, aby spojil své síly a soustředil své úsilí proti Komunistické straně Číny, i když za cenu ztráty severní Číny. Čínské veřejné mínění se však stavělo proti příměří tak výhodnému pro Japonsko a tak hanebnému pro Čínu. Přestože příměří stanovilo demilitarizované nárazníkové pásmo, japonské územní touhy vůči Číně zůstaly zachovány a ukázalo se, že příměří bylo jen krátkou přestávkou do doby, než znovu vypukly boje se začátkem druhé čínsko-japonské války v roce 1937.