Šruti jsou souborem védské literatury a tvoří jádro nejstarších náboženských textů hinduismu.
Co jsou Šruti?
Šruti (dévanágarí श्रुति, doslova „to, co je slyšet“) označuje posvátné texty, které se v tradičním pojetí považují za zjevené a nepocházejí od lidského autora. Podle tradice je obsah šruti „apaurusheya“ — „neosobní“ či „nadlidský“ — protože jej rišiové (vidoucí, mudrci) „uslyšeli“ a předali dál. Texty šruti se vyskytují napříč dějinami hinduismu: sahají od nejstarších hymnů přes rituální pokyny až po filozofická pojednání a upanišady spjaté i s pozdnějším vývojem myšlení.
Složení védského kánonu
Do kategorie šruti tradičně patří především Védy, které se dělí na čtyři hlavní sbírky:
- Rgveda – sbírka hymnů (rág) určených k uctívání bohů;
- Yajurveda – texty a mantry užívané v obřadech; obsahuje rituální instrukce;
- Samaveda – především melodické verze textů určené ke zpěvu při obětech;
- Atharvaveda – obsahuje kouzelné fórmuly, léčitelské způsoby a lidové písně, často s jiným charakterem než trojice předchozích véd.
Každá z těchto védických sbírek tradičně zahrnuje několik vrstev: samhity (hymny a básně), brahmany (ritualistická vysvětlení), arányaky („lesní“ texty, přechod mezi rituálem a meditací) a upanišady (filozofická a mystická učení). Upanišady jsou zvláště důležité pro metafyzické a gnozeologické proudy hinduismu.
Ústní tradice a způsoby uchování
Šruti byly po dlouhé období předávány výhradně ústně. Tradiční védské vzdělání kladlo extrémní důraz na precizní přednes: žák musel texty zvládnout v řadě způsobů recitace (např. padapāṭha, krama,
Význam v náboženském životě
Velká část manter a obřadních textů, které se používají při veřejných obětech, domácích rituálech a osobní modlitbě (džapa), pochází právě ze šruti. Védská recitace má v tradičním pojetí nejen informatívní, ale i transformativní účinek: správně vyslovené zvuky, přízvuky a melodie jsou považovány za nositele duchovní síly, která ovlivňuje vnitřní stav praktikujícího i prostředí obřadu.
Filosofie, komentáře a školy interpretace
Šruti stály u zrodu mnoha hinduistických filozofických škol. Například škola Mīmāṃsā se zabývá rituálním a hermeneutickým výkladem véd, zatímco Vedānta se soustředí na upanišady a otázky povahy Brahmanu a sebe (ātman). V průběhu staletí vznikla bohatá literatura komentářů: slavné jsou např. komentáře Šankary (Adi Śaṅkara) k upanišadám a Bhagavadgítě, ale existují i mnozí další autoři a tradice s vlastní interpretací šruti.
Agamy a jejich postavení
Poznámka k původnímu tvrzení, že „šruti se skládá z véd a agam“: tradičně se do klasického védského kánonu zařazují především Védy (a jejich vrstevnaté části). Agamy (rituální a teologické texty hlavně šaivitských, šaktických a vaišnavských tradic) jsou v mnoha komunitách považovány za zjevené (též se o nich někdy říká, že jsou „revealed“), ale obvykle nejsou synonyma klasického védského kánonu. Je tedy přesnější říci, že agamy tvoří samostatný korpus posvátných písemností, které v některých tradicích zastávají podobnou autoritu jako šruti.
Historické a moderní pohledy
Podle tradičního náboženského pojetí jsou šruti apaurusheya — neodvozené od lidského autora. Moderní indologové a filologové však studují šruti jako výsledky dlouhého historického vývoje jazykových, náboženských a rituálních praktik. Datování jednotlivých částí se liší: nejstarší části Rgvedy mohou pocházet z druhého tisíciletí př. n. l. (či starší), zatímco upanišady se vytvářely postupně až do 1. tisíciletí př. n. l. a později. Přesné datování je předmětem odborných diskuzí.
Současná praxe a význam
Dnes se vedské recitace a studium šruti nadále udržují v řadě brahmanských škol (gurukúlů), chrámových tradic a mezi znalci. Kromě rituálního užití jsou šruti předmětem akademického výzkumu, překladů a filozofických debat. Učení, melodie a techniky přednesu se i nadále předávají učitelem žákovi, čímž zůstává živá ústní dimenze této starobylé tradice.
-
Ayush The Hacky