Lužická srbština patří mezi slovanské jazyky, které jsou součástí indoevropských jazyků.
Jsou to rodné jazyky Lužických Srbů, kteří jsou slovanskou menšinou ve východním Německu. Dříve se tyto jazyky nazývaly vendština nebo lužičtina.
Existují dva jazyky: Hornolužická srbština (hornjoserbsce), kterou mluví asi 40 000 lidí v Sasku, a dolnolužická srbština (dolnoserbski), kterou mluví asi 10 000 lidí v Braniborsku. Oběma jazyky se mluví je oblasti známé jako Lužice (hornolužickosrbsky Łužica, dolnolužickosrbsky Łužyca a německy Lausitz).
V Německu jsou horní a dolní lužická srbština oficiálně uznány a chráněny jako menšinové jazyky Evropskou chartou regionálních nebo menšinových jazyků. V domovských oblastech Lužických Srbů jsou oba jazyky oficiálně zrovnoprávněny s němčinou.
Město Budyšín v Horní Lužici je centrem hornolužické kultury. V okolí města jsou k vidění dvojjazyčné nápisy, včetně názvu města "Bautzen/Budyšin".
Město Chotěbuz (Chóśebuz) je považováno za kulturní centrum Dolní Lužice. Chotěbuz má také dvojjazyčné nápisy.
Lužickou srbštinou se mluví také v malé lužickosrbské ("vendské") osadě Serbin v Lee County v Texasu. Donedávna se tam vydávaly noviny v lužické srbštině. Místní dialekt byl silně ovlivněn okolními mluvčími němčiny a angličtiny.
Americké a australské komunity si často říkají raději "Wendové" nebo "Wendish", protože si myslí, že "Sorb" a "Sorbian" jsou špatná slova.
