Druhý triumvirát byl politicko-vojenským spojenectvím Octaviana, Marka Antonia a Lepida. Vznikl v roce 43 př. n. l. s hlavním cílem potrestat spiklence, kteří zavraždili Julia Caesara, a upevnit moc představitelů vítězného tábora. Triumvirát byl formálně legalizován zákonem (tzv. lex Titia) a jeho členům byla svěřena výjimečná pravomoc reipublicae constituendae — tedy „upravit záležitosti státu“.

Vznik a právní zajištění

Triumvirát vznikl po politickém vakuu, které nastalo po Caesarově smrti (44 př. n. l.). Octavianus, Marcus Antonius a Lepidus spojili své síly proti republikánským zastáncům a vůdcům spiknutí. Zákon z roku 43 př. n. l. dal triumvirům na pět let rozsáhlé pravomoci — soudní, legislativní i výkonné — a umožnil jim jednat bez obvyklých omezení senátu a lidových shromáždění.

Proscripce a politické čistky

Jedním z nejkontroverznějších kroků triumvirátu byly tzv. proscripce — seznamy politikých nepřátel, kteří byli veřejně vyhlášeni za zrádce. Majetek odsouzených byl konfiskován a mnoho lidí bylo popravováno nebo zabito bez řádného soudu. Mezi oběťmi byla i významná osobnost republikánské strany Markus Tullius Cicero, jehož smrt v roce 43 př. n. l. symbolizovala konec starých republikánských elit. Proscripce přinesly triumvirům peněžní prostředky pro výplatu armád a odstranily politické oponenty; počet obětí byl ve stovkách.

Vojenská porážka spiklenců a bitva u Filip

Vojsko triumvirátu vedené Octavianem a Markem Antoniem porazilo síly spiklenců v řízených operacích v Itálii a Makedonii. Největším střetem byla bitva u Filip (42 př. n. l.) v římské Makedonii, která vedla k definitivnímu zhroucení odporu hlavních vůdců spiknutí. V této bitvě padli (či se dopustili sebevraždy) klíčoví republikánští představitelé — mezi nimi Brutus a další; proti nim stanuli i Gajus Kassiův a Markus Junius Brutus (pozn.: v textu jsou ponechány původní odkazy a jmenné formulace). Po vítězství se zůstávající části poražených armád často připojily k silám triumvirátu nebo byly rozpuštěny.

Rozdělení moci a administrativní změny

Po vítězství u Filip triumvirát rozdělil římské sféry vlivu. Marcus Antonius převzal kontrolu nad východními provinciemi a orientem, Octavianus si ponechal západní oblasti (Itálie, Hispánie, Gallie) a na Lepida připadla Afrika a několik provincií. Rozdělení mělo zajistit rychlé řízení říše i odměnu věrných vojevůdců, zároveň však vytvářelo dřezy rivality o vliv a zdroje.

Úpadek triumvirátu a následky

Ačkoliv triumvirát byl formálně považován za pětileté uspořádání, jeho vnitřní rozpory se brzy projevily. Lepidus ztratil vliv a byl po neúspěšném pokusu získat moc na Sicílii v roce 36 př. n. l. prakticky odstraněn z politické scény — byl zbaven většiny úřadů a příznivců, přestože právně zůstal členem triumvirátu až do jeho formálního vypršení. Triumvirát jako instituce de facto skončil kolem roku 33 př. n. l., kdy vypršely jeho výjimečné pravomoci a vztahy mezi Octavianem a Antoniem se staly nepřeklenutelnými. To nakonec vedlo k dalšímu ozbrojenému střetu mezi nimi a k přechodu Říma od republiky k císařství pod vedením Octaviana (později Augusta).

Důsledky druhého triumvirátu byly zásadní: zlikvidoval poslední organizovaný odpor příznivců staré republiky, přinesl rozsáhlé konfiskace a přerozdělení majetku, posílil moc vojenských vůdců a připravil půdu pro dlouhodobé oslabení senátu. Výsledkem byl přechod k systému, v němž jediná osoba — nakonec Octavianus/Augustus — ovládla většinu státních funkcí a nastolila císařskou formu vlády.