Prerafaelitské bratrstvo (známé také jako prerafaelité) byla skupina anglických malířů, básníků a kritiků, kterou v roce 1848 založili William Holman Hunt, John Everett Millais a Dante Gabriel Rossetti. K těmto třem zakladatelům se brzy připojili William Michael Rossetti, James Collinson, Frederic George Stephens a Thomas Woolner a vytvořili sedmičlenné "bratrstvo". Po jejich rozpadu maloval v jejich stylu John William Waterhouse. Jejich vliv se zmenšoval s tím, jak rostl význam impresionistů a postimpresionistů.
Vznik, cíle a ideologické východisko
Záměrem skupiny bylo reformovat umění odmítnutím toho, co považovali za "mechanistický přístup". Ten si jako první osvojili manýristé, kteří následovali po Rafaelovi a Michelangelovi. Bratrstvo věřilo, že zejména Raffaelovy klasicistní pózy a elegantní kompozice měly zhoubný vliv na akademickou výuku umění. Proto se jim říká prerafaelité. Jejich heslem byla věrnost přírodě (''truth to nature'') — podrobné pozorování, pravdivé zachycení detailů a intenzivní, nepřikrášlená barevnost.
Vadil jim zejména vliv sira Joshuy Reynoldse, zakladatele anglické Královské akademie umění, kterého nazývali "sir Sloshua". Podle Williama Michaela Rossettiho znamenalo pro prerafaelity slovo "sloshy" "cokoli laxního nebo šupáckého v procesu malby ... a tedy ... jakoukoli věc nebo osobu všedního nebo konvenčního druhu". Naproti tomu se chtěli vrátit k hojným detailům, intenzivním barvám a složitým kompozicím italského a vlámského umění quattrocenta.
Technika a estetika
Prerafaelité odmítali akademické zjednodušování a idealizaci formy. Místo modelování světlem a stínem (chiaroscuro) upřednostňovali jasné plochy s pečlivou kresbou a křišťálově čistou barvou. Používali často světlý podklad, silné kontury a drobné detailní studie přírody — květiny, rostliny, textury — které malovali přímo z přírodních předloh. Jejich obrazy bývají bohaté na symboliku, literární nebo náboženské odkazy a někdy i didaktický podtext.
Témata a významná díla
Mezi častá témata patřily biblické a středověké motivy, scény z literatury (zejména Shakespeara), alegorie a portréty idealizovaných žen. Některá z nejslavnějších děl zahrnují Millaisovu Ophelii, Huntovy obrazy jako The Awakening Conscience nebo The Light of the World, a Rossettiho intimní portréty a básně, které často kombinoval s malbou. Některé z jejich prací vzbuzovaly v době vzniku rozruch — například Millaisův Christ in the House of His Parents byl kritizován za příliš realistické zobrazení Svaté rodiny.
Organizace, publikace a kritika
Prerafaelité i nadále uznávali myšlenku historické malby a napodobování přírody jako hlavní účel umění. Přesto byli reformním hnutím: pro svou formu umění vytvořili odlišný název a vydávali časopis The Germ, aby propagovali své myšlenky. Jejich debaty byly zaznamenávány v časopise Pre-Raphaelite Journal. Publikace a společné exhibice pomáhaly formovat identitu skupiny, i když sama organizace byla neformální — členové se časem rozešli kvůli rozdílným názorům, osobním vztahům a profesním ambicím.
Bratrstvo bylo velmi oceňováno kritikem umění Johnem Ruskinem a na oplátku bylo ovlivněno jeho myšlenkami. Ruskin obhajoval jejich věrnost přírodě a morální přístup k umění, což jim poskytlo významnou veřejnou oporu v rané fázi. Později však vztahy mezi jednotlivými členy, sponzory a kritikou kolísaly.
Osobnosti a role žen
Rossettiho manželka Elizabeth Siddalová byla jejich oblíbeným modelem a sama se vypracovala ve vynikající umělkyni. Elizabeth (1829–1862) se pro prerafaelity stala ikonickou tváří ideálu romantické ženy — zároveň její vlastní tvorba a osud (boj s nemocí, závislostí a předčasná smrt) ovlivnily reputaci a témata skupiny.
Rozpad, druhá generace a dědictví
Formální bratrstvo zaniklo v polovině 50. let 19. století — někteří členové se zasvětili rodině, jiní změnili styl. Přesto vznikla širší přidružená síť umělců a spolků, které pokračovaly v prerafaelitských zásadách. Do širšího proudu uměleckého života zasáhli i tvůrci jako William Morris a hnutí Arts and Crafts, symbolisté na kontinentu či pozdější estetické hnutí. Pozornost k detailu a dekorativnosti ovlivnila i ilustraci, knižní umění a design interiérů.
Postupně, s rozvojem impresionismu, postimpresionismu a dalších moderních směrů, klesal jejich přímý vliv na avantgardu. Nicméně dnešní dějiny umění je vnímají jako klíčové pro změnu směru viktoriánského umění — přinesli autenticitu, literární propojení a nový důraz na přírodní detail. Jejich díla jsou dodnes vystavována v předních muzeích a sbírkách a pravidelně podléhají novým interpretacím a výzkumu.
Závěr
Prerafaelité znamenali radikální pokus o návrat k poctivému, pečlivému uměleckému řemeslu a k motivům, které měly morální, literární nebo historický význam. Jejich kombinace malířské přesnosti, zájmu o přírodu a bohaté symboliky ovlivnila nejen malbu své doby, ale i pozdější umělecké a řemeslné hnutí v Británii a v Evropě.
