Vznešený divoch — idealizace „přírodního“ člověka v západní tradici

V sedmnáctém století byla postava "dobrého divocha" jako součást romantického primitivismu vyčítána evropské civilizaci, která se tehdy zmítala v divokých náboženských válkách. Lidé byli zděšeni zejména masakrem svatého Bartoloměje (1572), při němž bylo během tří dnů zmasakrováno asi 20 000 mužů, žen a dětí, především v Paříži, ale také v celé Francii. To vedlo Montaigna k napsání slavného eseje "O kanibalech" (1587), v němž uvedl, že ačkoli se kanibalové obřadně požírají navzájem, Evropané se chovají ještě barbarštěji a upalují se zaživa kvůli neshodám v náboženství. Zacházení španělských conquistadorů s domorodým obyvatelstvem také vyvolalo mnoho špatného svědomí a výčitek. Bartolomé de las Casas, který byl jeho svědkem, byl možná prvním, kdo si prostý život původních obyvatel Ameriky idealizoval. On i další pozorovatelé chválili prosté způsoby domorodých Američanů a uváděli, že nejsou schopni lhát. Evropská vina za kolonialismus s použitím nedávno vynalezených zbraní na lidech, kteří je neměli, inspirovala fiktivní zpracování, například román Aphry Behnové Oroonoko aneb Královský otrok o vzpouře otroků v Surinamu v Západní Indii. Behnové příběh nebyl primárně protestem proti otroctví, ale byl napsán pro peníze; a splnil očekávání čtenářů tím, že se řídil konvencemi evropské milostné novely. Vůdce vzpoury Oroonoko je skutečně vznešený, protože je dědičným africkým knížetem a oplakává svou ztracenou africkou vlast v tradičních termínech zlatého věku. Není to divoch, ale obléká se a chová jako evropský aristokrat. Behnův příběh adaptoval pro jeviště irský dramatik Thomas Southerne, který zdůraznil jeho sentimentální aspekty, a postupem času začal být vnímán jako příběh zabývající se problematikou otroctví a kolonialismu a zůstal velmi populární po celé osmnácté století.

V angličtině se výraz Noble Savage poprvé objevil v Drydenově hře The Conquest of Granada (1672): "Jsem tak svobodný, jak příroda poprvé stvořila člověka, / ještě než začaly podlé zákony otroctví, / když divoký v lesích běhal ušlechtilý divoch." Výraz "ušlechtilý divoch" se však začal hojně používat až v poslední polovině devatenáctého století, a to jako výraz hanlivý. Ve francouzštině se dříve používal termín "dobrý divoch" (nebo dobrý "divoch") a ve francouzštině (a dokonce i v angličtině osmnáctého století) nemělo slovo "divoch" nutně konotace krutosti, které si s ním dnes spojujeme, ale znamenalo "divoký" jako divoká květina.

Idealizovaný obraz "přírodního gentlemana" byl součástí sentimentalismu osmnáctého století, stejně jako další postavy jako Ctnostná dojička, Sluha chytřejší než pán (jako Sancho Panza a Figaro, mezi nesčetnými dalšími) a obecné téma ctnosti v nízkém rodu. Přírodní gentleman, ať už narozený v Evropě, nebo exotický, zaujímá mezi těmito tropy své místo spolu s Moudrým Egypťanem, Peršanem a Číňanem. Existoval vždy, od dob eposu o Gilgamešovi, kde se objevuje jako Enkiddu, divoký, ale dobrý člověk, který žije se zvířaty, a nevzdělaný, ale ušlechtilý středověký rytíř Parsifal. Dokonce i biblický David, pastýř, spadá do této kategorie. Skutečnost, že ctnost a nízký původ mohou existovat vedle sebe, je vskutku osvědčeným principem abrahámovských náboženství, což je nejvíce patrné v případě zakladatele křesťanského náboženství. Stejně tak myšlenka, že stažení se ze společnosti - a konkrétně z měst - je spojeno s ctností, je původně náboženská.

Islámský filozofický příběh (nebo myšlenkový experiment) Hajj ibn Jakdhán od Ibn Tufaila z Andalusie dvanáctého století se pohybuje na hranici mezi náboženským a světským světem. Příběh je zajímavý, protože ho znal puritánský věřící z Nové Anglie Cotton Mather. Do angličtiny byla přeložena (z latiny) v letech 1686 a 1708 a vypráví příběh Hayy, divokého dítěte, které vychovala gazela bez kontaktu s lidmi na opuštěném ostrově v Indickém oceánu. Čistě pomocí svého rozumu projde Hayy všemi stupni poznání, než se dostane do lidské společnosti, kde se projeví jako vyznavač přirozeného náboženství, které Cotton Mather jako křesťanský bohoslovec ztotožnil s primitivním křesťanstvím. Postava Hayyho je jak Přírodním člověkem, tak Moudrým Peršanem, nikoli však Ušlechtilým divochem.

Klasickým příkladem zobrazení amerických indiánů v 18. století je dílo Alexandra Popea, bezpochyby nejslavnějšího a nejpřekládanějšího básníka své doby. Ve své filozofické básni "Esej o člověku" (1734) Pope napsal:

Hle, ubohý Indián, jehož nepoučitelná mysl /

Vidí Boha v mracích, nebo ho slyší ve větru; / Jeho duše pyšná věda se nikdy nenaučila bloudit / Daleko jak sluneční chodník nebo mléčná dráha; / Přesto prostá příroda jeho naději dala, / Za kopcem mraků, skromnější nebe; / Nějaký bezpečnější svět v hloubi lesů, / Nějaký šťastnější ostrov ve vodní pustině, / Kde otroci znovu spatří svou rodnou zemi, / Žádní ďáblové netrýzní, žádní křesťané netouží po zlatě! / Být, obsah jeho přirozené touhy; / nežádá andělské křídlo, serafínský oheň: / Ale myslí si, že když je vpuštěn do toho rovného nebe, /

Společnost mu bude dělat jeho věrný pes.

Popeova báseň vyjadřuje typické přesvědčení doby rozumu, že lidé jsou všude a ve všech dobách stejní, což bylo také křesťanské učení (Pope byl katolík). Svého indiána vykresluje jako oběť ("chudý indián"), který je sice méně vzdělaný a má menší ambice než jeho evropský protějšek, ale je stejně dobrý nebo lepší, a tudíž stejně hodný spásy. Je to "bon sauvage", ale ne ušlechtilý člověk.

• Život v harmonii s přírodou
• Velkorysost a nezištnost
• Nevinnost
• Neschopnost lhát, věrnost
• Fyzické zdraví
• Pohrdání luxusem
• Morální odvaha
• "Přirozená" inteligence nebo vrozená, neškolená moudrost

Všechny tyto vlastnosti přisuzoval Tacitus v prvním století n. l. germánským barbarům ve svém díle Germania, v němž je opakovaně stavěl do kontrastu se změkčilými, romanizovanými a zkaženými Galy, čímž kritizoval vlastní římskou kulturu za to, že se vzdálila svým kořenům - což byla věčná funkce takových srovnání. Germáni nežili ve "zlatém věku" pohodlí, ale byli tvrdí a zocelení těžkostmi, což byly vlastnosti, které Tacitus považoval za lepší než "změkčilost" civilizovaného života. V antice tato forma "tvrdého primitivismu", ať už byla vnímána jako žádoucí, nebo jako něco, čemu je třeba uniknout, koexistovala v rétorické opozici k "měkkému primitivismu" vizí ztraceného zlatého věku pohody a hojnosti.

Legendární houževnatost a bojovnost Sparťanů obdivovali po celé věky i tvrdí primitivové a v osmnáctém století skotský spisovatel takto popisoval krajany z Vysočiny:

Ve všech cvicích, které vyžadují hbitost, výrazně převyšují obyvatele nížin; jsou neuvěřitelně střídmí a trpěliví vůči hladu a únavě; jsou tak odolní vůči povětrnostním vlivům, že na cestách, i když je země pokrytá sněhem, nikdy nehledají dům nebo jiný úkryt než svůj pléd, do kterého se zabalí a usínají pod nebeskou klenbou. Takoví lidé, co se týče kvality vojáků, musí být nepřemožitelní...

• Kolonialismus
• Imperialismus
• New Age
• Jean-Jacques Rousseau
• Vědecký rasismus
• Otroctví
• Nadřazenost bílé rasy