Babylonské visuté zahrady – historie, pravda a legenda sedmi divů

Objevte pravdu i mýty o Babylonských visutých zahradách — historie, role Nabukadnezara, legenda o Amytis a archeologická tajemství sedmi divů.

Babylonské visuté zahrady a babylonské hradby (poblíž dnešního města Al Hillah v Iráku) byly jedním ze sedmi divů světa. Postavil je Nabukadnezar II. kolem roku 600 př. n. l. Říká se, že zahrady postavil, aby potěšil svou manželku Amytis Médskou. Chtěla vidět stromy a rostliny své vlasti. Visuté zahrady byly zničeny při zemětřesení po 1. století př. n. l.

Historie a písemné prameny

O Babylonských visutých zahradách se dozvídáme z řeckých a římských písemných pramenů, které je zařadily mezi sedm divů světa. Mezi autory, kteří o nich psali, jsou Strabón, Diodóros Sicílský a další starověcí kronikáři, někdy citující babylónské nebo řecké prameny (např. Berossova zpráva, která se bohužel dochovala jen fragmentárně přes pozdější autory). Zajímavé je, že například Herodotos je přímo nezmiňuje, což přispívá k nejasnostem ohledně jejich skutečné podoby a umístění.

Archeologické nálezy a sporné otázky

Archeologické vykopávky v Babylonu vedené Robertem Koldeweyem na přelomu 19. a 20. století přinesly nálezy terasovitých konstrukcí, vodovodních zařízení a zbytků zdí a sklepů, které byly někdy interpretovány jako pozůstatky „visutých zahrad“. Nicméně přímý, jednoznačný důkaz existence právě takové stavby, jak ji popisují starověké texty (velké terraced zahrady s tropickou flórou), se dosud nepodařilo přinést.

Řada moderních badatelů proto zvažuje alternativní možnosti: že popisy jsou idealizací, kombinací více památek nebo že došlo k záměně lokality — někteří odborníci například upozorňují na asyrské památky v Nineveh, kde král Sennacherib (7. stol. př. n. l.) nechal vybudovat rozsáhlé zahrady a zavlažovací systémy, jež by mohly býti předobrazem pozdějších vyprávění.

Podoba a technické řešení

Podle starověkých popisů měly zahrady podobu stupňovitých teras nesených zídkami a sklepeními. Terasy měly být vysypány zeminou a osázeny stromy, keři a květinami — tedy porostem, který v horkém klimatu vyžadoval intenzivní zavlažování. Konstrukční materiál tehdejší Mezopotámie tvořily především pálené a nepálené cihly z hlíny; k utěsnění se používal bitumen a jiné asfaltové směsi.

Zavlažování bylo klíčové: říční systém Eufratu a sítí kanálů v okolí Babylonu dovoloval čerpat vodu do vyšších úrovní. Jakým konkrétním mechanismem se voda zvedala — zda pomocí žebříkových nebo řetězových pump, ša-dufu (ruční výtah) či jiných zařízení — není jisté a zůstává předmětem rekonstrukčních návrhů. Některé nálezy naznačují existenci komplexních akvaduktů a kanálových systémů.

Legenda versus realita

Visuté zahrady se staly silným kulturním a literárním motivem: představují exotické, utopické místo, kde se setkává lidské umění s přírodou. Jako jeden ze starověkých sedmi divů přitahují pozornost historiků, archeologů i širší veřejnosti. Přestože není definitivně potvrzeno, že zahrady existovaly přesně tak, jak je líčí starověké prameny, jejich obraz ovlivnil umění, literaturu a moderní rekonstrukce až po současné představy o „zelené architektuře“.

Závěr

Babylonské visuté zahrady zůstávají fascinujícím spojením historie, mýtu a archeologie. Mohly existovat jako skutečná stavba inspirovaná reálnými projektami zavlažování a zahradničení v Mezopotámii, nebo jako literární idealizace vzniklá sloučením popisů více míst a tradic. Definitivní odpověď dosud chybí, a proto zůstávají předmětem bádání i fantazie.

Hledání podle dopisu