Zesilovač je elektronické zařízení, které zvyšuje amplitudu elektrického signálu bez vytvoření nového informačního obsahu. V praxi se pojem nejčastěji vztahuje na audiozesilovače, které zvětšují úroveň signálu z různých zdrojů (např. z rádia, nástrojového snímače nebo přehrávače), aby mohl řídit reproduktor nebo jiný výstupní člen. Zesilovače se používají také v měřicí technice, komunikačních systémech a v libovolném obvodu, kde je potřeba převést slabý signál na silnější pro další zpracování.
Základní princip a hlavní části
Základní funkcí zesilovače je posílení napětí, proudu nebo výkonu. Hlavní bloky typického audiozesilovače jsou:
- Vstupní stupeň – přijímá slabý signál a často provádí impedanční přizpůsobení a selekci.
- Předzesilovač – upravuje úroveň signálu a případně tvaruje jeho frekvenční charakteristiku.
- Výkonový stupeň – dodává dostatečný proud a napětí pro pohon reproduktoru nebo zátěže.
- Napájení – stabilizované zdroje napětí nebo baterie, které určují maximální výkon a dynamiku.
Aktivními prvky mohou být elektronky (ventily), tranzistory (bipolární nebo MOSFET) nebo operační zesilovače. Konstrukce ovlivňuje parametry jako zisk (gain), šum, zkreslení, šířka pásma a výstupní impedance.
Typy zapojení a charakteristiky
Rozdělení zesilovačů může vycházet z principu činnosti i z topologie výkonového stupně. Mezi nejznámější třídy patří třída A (lineární provoz s nízkým zkreslením, vyšší spotřeba), třída B a třída AB (kompromis mezi účinností a zkreslením) a třída D (spínané zesilovače s vysokou účinností). Každá třída má odlišné chování při nulovém signálu, jinou energetickou účinnost a typické druhy zkreslení: harmonické, směšovací (intermodulační) nebo přebuzení/clipping.
Dále je důležité rozlišovat mezi lampovými (retro) zesilovači a tranzistorovými či integrovanými řešeními. Lampové modely jsou ceněné pro specifický zvuk a nelinearity; polovodičové konstrukce zase přinášejí menší rozměry, vyšší spolehlivost a nižší spotřebu.
Krátká historie a vývoj
Historie zesilovačů souvisí s objevením elektronky (triody) na počátku 20. století jako prostředku ke zvětšení elektrických signálů. Později, po vynálezu tranzistoru, začal přechod na pevné polovodičové součástky, což umožnilo menší a spolehlivější přístroje. V druhé polovině 20. století se rozšířily integrované obvody a speciální výkonové topologie; v posledních dekádách se uplatňují i spínané zesilovače třídy D díky vysoké účinnosti a kompaktnosti.
Použití a příklady
Zesilovače najdeme téměř veškeré elektronice, která reprodukuje nebo přenáší signály: v rádiích, televizích, přehrávačích, počítačích a mobilních zařízeních. V hudební technice jsou zásadní pro elektrické nástroje: zesilovač pro elektrický hudební nástroj nebo konkrétně pro elektrickou kytaru či elektrickou baskytaru. V automobilovém průmyslu se princip zesílení uplatňuje i mechanicky či hydraulicky, například v posilovači řízení a brzdách (posilovač řízení), který násobí sílu působící na ovládací prvek.
Rozdíly, volba a důležité parametry
Při výběru zesilovače je třeba zohlednit požadovaný výkon, impedanci zátěže (běžné reproduktory mají typicky několik ohmů, často 4–8 Ω), hladinu zkreslení, šum a spolehlivost. Zesilovač musí být kompatibilní s výstupními zařízeními i s napájecími omezeními. Pro hi‑fi aplikace jsou často preferovány nízké hodnoty harmonického zkreslení a široké frekvenční pásmo; pro hudební aparaturu jsou významné i charakteristické barevné zabarvení zvuku.
Vzhledem k široké škále technologií a konstrukcí existuje mnoho variant zesilovačů přizpůsobených konkrétním úlohám — od citlivých předzesilovačů pro měřicí přístroje po výkonné koncové stupně pro profesionální ozvučení.
