Hrvatski narodni otpor – chorvatské emigrantské radikální hnutí

Vznik, cíle a vedení

Hnutí vzniklo ve 50. letech 20. století v rámci chorvatského exilu. Jeho otevřeným cílem bylo odstranění federativní Jugoslávie a obnovení chorvatské státnosti podle vzoru a programu, jak jej prosazovali vedoucí představitelé ustašovského hnutí — včetně politických vizí, které připomínaly autoritářské a etnicky vyhraněné koncepce. Zakladatelem a dlouholetým vůdcem byl Vjekoslav Luburić, bývalý funkcionář a dozorce koncentračního tábora Jasenovac; jeho role ve formování organizace byla klíčová pro formální i vnitřní charakter Odporu. Organizace formulovala odmítavý postoj k jugoslávskému státu i k ideji „jugoslavismu“ (jugoslavismus) a vyzývala k použití jak politických, tak i násilných prostředků proti svým protivníkům.

Ideologické vazby a mezinárodní kontakty

Odpor udržoval styky s řadou krajně pravicových a fašizujících skupin v západní Evropě a mezi antikomunistickými emigranty. V textu a komunikaci se odvolával na osobnosti jako Ante Pavelić (Ante Pavelić) a další ideologické autority hnutí. V zahraničí navazoval kontakty s veterány a örgány z bývalých fašistických formací v Německu (Německo) a Španělsku, přičemž se uvádějí i blízké vztahy ke skupinám označovaným v některých pramenech jako „modré gardy“. Současně v rámci svého působení kombinoval politickou emigrantskou činnost s podnikovými, někdy i kriminálními aktivitami — v praxi to vedlo ke spolupráci s organizovaným zločinem a pokusům o navázání kontaktů s jinými ozbrojenými skupinami, jež se v pramenech zmiňují například jako IRA nebo italská mafie.

Hlavní akce a taktika

Organizace se proslavila řadou násilných akcí, výhrůžek, únosů a bombových útoků v několika zemích. Nejznámější a největší mezinárodní incident byl únos letu Trans World Airlines dne 10. září 1976, při kterém skupina odklonila letadlo z USA přes Newfoundland a Island do Paříže. Únosci umístili na Manhattan bombu u Grand Central Station, která při pokusu o deaktivaci vybuchla a způsobila smrt jednoho policisty a zranění dalších zasahujících. Organizace tuto akci vysvětluje jako prostředek nátlaku; dva z hlavních účastníků, Zvonko Bušić a jeho manželka Julienne, byli později souzeni a odsouzeni za letecké pirátství a zabití (Zvonko Bušić). Zvonko byl po letech věznění nakonec propuštěn a vyhoštěn do Chorvatska, zatímco jmenování Julienne Bušićové do poradní diplomatické funkce v 90. letech vyvolalo v USA ostře kritické reakce a protesty.

• Řada bombových útoků v USA v pozdních 70. a na začátku 80. let: napadení pobočky jugoslávské banky, útoky na kanceláře jugoslávských institucí a úřady v New Yorku (údaje o jednotlivých incidentech jsou zaznamenány v soudních spisech a policejních přehledech).
• V Evropě byly organizaci připisovány sabotáže, vydírání a pokusy o vraždu; v některých státech na to reagovaly zákazy činnosti a policejní zásahy.
• V emigrantských komunitách organizace kombinovala propagandistickou činnost — vydávání periodika „Drina“ — s organizováním odbojově pojatých akcí a fundraisingem pro svoji činnost.

Struktura, pobočky a propojení s podsvětím

Odpor fungoval jako síť poboček a buněk v několika zemích, přičemž důležité centrum bylo ve Španělsku, odkud byly koordinovány některé operace a kontakty. V Austrálii existovala pobočka v Melbourne, vedená v pramenech uváděnou osobou Srećko Blaž Rover (uváděno v záznamech emigrantských skupin). V některých případech se aktivity Odporu překrývaly s kriminálními sítěmi, hledaly se spojení s organizovaným zločinem a s jinými militantními organizacemi; zároveň se představitelé organizace pokoušeli na veřejnosti vystupovat jako legitimní emigrantské sdružení a distancovat se od „odpadlých“ či renegátských činů jednotlivců.

Právní postavení, zákaz a zánik

V návaznosti na série násilných činů a mezinárodní spolupráci bezpečnostních složek bylo působení Odporu na některých místech zakázáno, například v Německu (zákaz v Německu) a jiné státy vůči jejím členům vedly trestní řízení. V 90. letech, v kontextu rozpadu Jugoslávie a vzniku nezávislé Chorvatské republiky, došlo k postupnému ukončení činnosti organizace; formální rozpuštění či zánik se datuje k roku 1991. Historici a bezpečnostní analytici hodnotí Odpor jako jeden z výrazných příkladů toho, jak se politický exil a extremismus mohou prolínat s transnacionálními zločineckými a teroristickými praktikami, a to v době studené války i po ní.

Poznámka: V literatuře o chorvatském exilu a o aktivitách radikálních nacionalistických skupin lze najít rozličné interpretace míry centralizace, odpovědnosti a zodpovědnosti konkrétních jednotlivců za jednotlivé útoky. Některé incidenty jsou v pramenech zmiňovány jako aktivity organizací přímo spojených s Odpor, jindy jsou útoky přisuzovány širšímu okruhu ustašovských či ultranacionalistických skupin v emigraci. Pro další detailní studium tématu doporučují odborné práce a archivní zdroje, které se věnují poválečnému chorvatskému exilu, aktivitám ustašovských struktur a mezinárodním protiteroristickým vyšetřováním v 70. a 80. letech.

Pro související témata viz také: terorismus, Jasenovac, historické osobnosti jako Ante Pavelić a události týkající se atentátů a bombových útoků v regionu a v emigraci. Dále lze nalézt souvislosti s akcemi, které jsou v literatuře připisovány ustašovským strukturám, včetně vraždy diplomatů a sabotáží v bývalé Jugoslávii (Bělehrad), a s některými pozdějšími případovými studiemi spolupráce mezi politickými emigranty a organizovaným zločinem (IRA, Zvonko Bušić, Německo).