Paul Bostaph

Raná léta

Bostaph chtěl nejprve hrát na baskytaru, ale později si vybral bicí, protože našel soupravu, která byla levnější než baskytara. Poslouchal The Beatles a The Beach Boys, ale k rockovým bicím ho přivedli AC/DC. První bicí soupravu si koupil v patnácti letech a po poslechu písně Killers od Iron Maiden se rozhodl stát se metalovým bubeníkem. Ovlivnily ho také kapely jako ELO, Blue Öyster Cult a Black Sabbath. Mezi jeho největší bubenické inspirace patří Phil Rudd, Clive Burr, Tommy Aldridge, Nicko McBrain, Cozy Powell, Jeff Porcaro, Steve Smith, Dave Lombardo a Tommy Lee.

Zakázané (1985-1992)

Bostaph hrál na bicí ve skupině Forbidden v letech 1985-1992 a podílel se na jejich prvních dvou studiových albech Forbidden Evil a Twisted into Form. Hrál také na jejich živém EP Raw Evil: Live at the Dynamo z roku 1989. Je považován za jejich dosud nejplodnějšího "stálého" bubeníka.

Slayer a sólová tvorba

Po odchodu bubeníka Davea Lombarda ze Slayer v roce 1992 hledala kapela nového bubeníka. Lombardův bubenický technik ho sice zastupoval, ale stále dělal chyby. Po zkoušce několika bubeníků a poslechu stovek demokazet doporučil Bostapha kytarový technik kytaristy Slayer Kerryho Kinga. Členové Slayeru si poslechli několik nahrávek Forbidden, nicméně nechápali, jak by se Bostaph mohl do Slayeru hodit - Lombardův styl byl "over the top", zatímco Forbidden byli melodičtější. Slayer vyzkoušeli Bostapha s devíti písněmi a on udělal jen jednu chybu ve skladbě "Angel of Death". Bostaph musel hodně cvičit, aby zlepšil sílu svých rukou a nohou: "Respektoval jsem a miloval Daveovo bubnování, ale jako fanoušek, kdyby dostali nového bubeníka a já si koupil lístek na koncert, očekával bych, že uslyším věci, které dělá Dave, to bych chtěl. Takže jsem tam šel a pokaždé, když jsem se měl naučit novou skladbu, zahrál jsem ji přesně tak, jak ji hrál Dave".

Bostaph natočil se Slayer čtyři alba; jeho nejméně oblíbené je Divine Intervention z roku 1994. Důvodem je nedostatečná hlasitost kytar, jaká byla při nahrávání, stěhování kapely do několika nahrávacích studií a producent, který nikdy nedělal heavy metalovou hudbu. Producent se ke konci nahrávání změnil na Tobyho Wrighta - Bostaph prohlásil, že "ta deska nikdy neměla žádnou konzistenci, i když se spoustě fanoušků stále líbí". V roce 1996 Bostaph kapelu opustil, aby se soustředil na svůj sólový projekt Truth About Seafood, a nahradil ho Jon Dette; v roce 1997 se však vrátil. Jeho druhým nejoblíbenějším albem je God Hates Us All z roku 2001: "Za celou éru, kdy jsem byl v kapele, to bylo album, které bylo nejlépe propracované a nejlépe namíchané" s Diabolus in Musica.

Bostaph opustil Slayer po vydání alba God Hates Us All poté, co ho chronické zranění lokte omezilo v hraní. (i když později řekl, že odešel, protože "hudebně jsem chtěl dělat něco jiného"). Jeho třetí poslední vystoupení s kapelou je zaznamenáno na DVD War at the Warfield natočeném 7. prosince 2001. Bostaph se na něj ještě podívá, protože má pocit, že "je to jako rozejít se s přítelkyní" a potřebuje jít v životě dál. Se členy Slayer zůstal v přátelském vztahu a na otázku, zda by s nimi v budoucnu spolupracoval, odpověděl "určitě". Bostapha dočasně nahradil původní bubeník Slayer Dave Lombardo, což se později ukázalo jako trvalá dohoda až do roku 2013, kdy kapela oznámila, že Lombarda nahradil podruhé.