Historie
Pracovní dům byl místem, které nabízelo bydlení a práci lidem, kteří žádné neměli. Instituce podobné pracovním domům se objevovaly už v pozdním středověku, jejich systém se vyvíjel v rámci takzvaných chudinských zákonů. V textu níže zůstávají zachovány původní odkazy: vznik pracovních domů v Anglii a Walesu se traduje od raného novověku, přičemž slovo workhouse bylo poprvé zdokumentováno ve zprávě starosty města Abingdon z roku 1631 n. l. o stavbě workhouse ve městě.
Kořeny péče o chudé sahají do středověku: po černé smrti a v souvislosti s legislativou jako byl například Statute of Labourers (1351) se objevovaly předpisy upravující práci a pohyb námezdních dělníků. Později bylo ustaveno více lokálních i centrálních pravidel, jejichž základ vyvrcholil v tzv. Elizabethan Poor Law (chudinský zákon) z roku 1601, který dal obcím (parishes) odpovědnost za péči o chudé. Nový zákon o chudobincích z roku 1834 (Poor Law Amendment Act) pak zásadně změnil celou organizaci pomoci: snažil se snížit veřejné výdaje a centralizovat systém, čímž vedl k rozšíření a formálnímu zavedení pracovních domů jako hlavní formy „vnitřní“ pomoci.
Ekonomické a sociální příčiny rozšíření
Po napoleonských válkách a v průběhu průmyslové revoluce nastaly období vysoké nezaměstnanosti. Mechanizace zemědělství omezila poptávku po sezónních dělnících, v 30. letech 19. století zas postihly řadu oblastí neúrody. Tyto faktory způsobily tlak na tradiční způsoby pomoci, orientované na místní farnosti, které se ukázaly jako nedostatečné a drahé.
Podmínky v pracovních domech
Podmínky v pracovních domech byly záměrně přísné. Politika tzv. less eligibility znamenala, že život v pracovním domě měl být méně příznivý než život nejchudších pracujících mimo něj, aby byla pobídka k hledání placené práce silnější. Lidé proto dostávali pomoc pouze, pokud odešli do chudobince a tam žili.
Práce v chudobincích často zahrnovala těžké, monotónní a nespecializované činnosti pro neplacenou pracovní sílu: lámání kamenů, drcení kostí pro výrobu hnojiva, nebo rozplétání a trhání starých lan (oakum) k získání vláken. K rozplétání lana se používal kovový hrot, a tak se pracovně hrot přezdívalo. Práce měla být fyzicky náročná a ponižující.
Uvnitř pracovních domů bývalo rozdělení podle pohlaví a věku: muži a ženy pracovali odděleně, děti měly školu nebo pěstounskou výuku (často i výcvik k řemeslu), starší a nemocní byli umísťováni do zvláštních oddělení či do infirmary. Pracovní domy poskytovaly základní stravu, ubytování, někdy i bezplatnou lékařskou péči a vzdělání pro děti — služby, které mimo systém pracovních domů chudí často nedosáhli.
Sociální dopady a kritika
Workhousy byly ostře kritizovány v literatuře i politice za tvrdost, byrokratickou neosobnost a rodinné rozdělování (manželé a děti byli často odděleni). Slavný kritik této praxe byl například Charles Dickens ve svých románech, které upozorňovaly na lidské utrpení v chudobincích. Kritika vedla k postupným změnám a místním reformám, které mírně zlepšily hygienu a zdravotní péči v pozdějším 19. století.
Reformy, přeměna a zánik
V průběhu 19. století docházelo k dílčím reformám: vznikala oddělená infirmaria (nemocniční oddělení) pro staré a nemocné, školní oddělení pro děti byla více organizována a některé pracovní domy začaly fungovat spíše jako veřejné nemocnice nebo pečovatelské ústavy.
Ke konci 19. století se role pracovních domů měnila – často se plnily hlavně starými a nemocnými lidmi, nikoli primárně nezaměstnanými. V roce 1929 dal zákon (Local Government Act 1929) možnost místním úřadům převzít instituce chudinské péče a přeměnit je na nemocnice nebo sociální zařízení. A konečnou změnu přinesl Rok 1948, kdy byl přijat zákon o národní pomoci (National Assistance Act) a současně vznikl systém státní zdravotní péče (NHS). Tím byl starý systém chudinských domů a právních regulací zrušen a pracovní domy postupně zanikly nebo byly přeměněny na moderní sociální a zdravotnická zařízení.
Dědictví
Historie pracovních domů je důležitou součástí sociální historie Anglie a Walesu: ukazuje vývoj veřejné chudinské politiky od místní farní péče přes postoj „potrestání chudoby“ k modernímu systému sociálního zabezpečení a zdravotní péče. Diskuse o tom, jak nejlépe pomáhat lidem v nouzi, pokračuje i dnes — a zkušenosti z období pracovních domů zůstávají často citovaným varováním před přehnanou brutalitou nebo stigmatizací chudoby.
