Televizory s plazmovým zobrazovacím panelem (PDP) jsou tenké obrazovky, které oproti starším katodovým trubicím nabízí větší úhlopříčky a obecně lepší obraz při pozorování z úhlů. Po vrcholu popularity v 90. a 2000. letech však jejich výroba a prodej postupně ustoupily jiným technologiím, zejména displejům z tekutých krystalů (LCD) a později OLED.

Princip fungování

Základní princip plazmového displeje je podobný fungování zářivek. Mezi dvěma skleněnými destičkami jsou uloženy malé buňky neboli komory vyplněné směsí plynů — typicky xenon a neon. Když se v buňce aplikuje elektrické napětí, rozžhavený plyn se ionizuje a vznikne plazma, která emituje ultrafialové (UV) záření. Toto UV záření dopadá na vrstvu fosforů (luminoforů) rozdělených do trojic červených, zelených a modrých políček, které světlo přemění na viditelné barvy.

Řízení obrazu probíhá adresováním jednotlivých buněk pomocí elektrod umístěných na vnitřních plochách skleněných desek. Moderní plazmové panely používají obvykle střídavé (AC) řízení, které zlepšuje životnost a stabilitu jasu. Každý obrazový bod (pixel) se sestává ze tří subpixelů (R, G, B) a intenzita světla se nastavuje opakovaným vytvářením plazmy v krátkých cyklech.

Konstrukce panelu

  • Dvouvrstvé sklo: dvě skleněné desky vytvářejí uzavřený prostor pro plynnou náplň.
  • Elektrody: mřížka drátových nebo průhledných elektrod na jedné či obou deskách slouží k adresování buněk.
  • Dielektrická vrstva a ochranná vrstva: izolační materiály a ochranný povlak (např. MgO) prodlužují životnost a zlepšují emisi elektronů.
  • Barviva (luminofory): za každou komorou je nanesena kombinace červeného, zeleného a modrého luminoforu, které převádějí UV na viditelné světlo.
  • Oddělovací struktury: u některých návrhů jsou použity přepážky (barrier ribs) pro zamezení šíření výboje mezi buňkami.

Krátká historie a vývoj

První experimentální plazmové obrazovky vznikly v 60. letech 20. století při výzkumu zobrazovacích systémů — první praktické panely pocházely z počátku 60. let. V počátečních verzích bylo možné zobrazovat pouze omezený počet barev (monochromatické nebo dvojbarevné displeje). S postupem technologií se objevily plně barevné plazmové panely, které v 90. letech a na začátku 21. století umožnily vyrábět velké obrazovky s vysokým rozlišením (někdy i v řádu stovek palců pro komerční aplikace).

V průběhu 2000. let byly plazmové televizory populární zejména pro velké úhlopříčky a dobrou reprodukci barev a kontrastu. Po roce 2005 však masivní zlepšení a zlevnění LCD technologií, zlepšení podsvícení (LED) a později nástup OLED vedly k výraznému poklesu tržního podílu plazmových panelů. V průběhu 2010. let většina velkých výrobců výrobu plazmových televizorů ukončila.

Výhody a nevýhody

  • Výhody: vynikající pozorovací úhly, plynulé podání pohybu, vysoký jas a dobré barevné podání u větších úhlopříček.
  • Nevýhody: vyšší spotřeba energie než u moderních LCD/LED panelů, větší zahřívání, riziko „vypálení“ statického obrazu (burn-in) při dlouhodobém zobrazení stejného obsahu, těžší a křehčí skleněná konstrukce.

Použití dnes a perspektiva

Dnes už plazmové panely nejsou běžnou spotřebitelskou volbou — většina domácností a výrobců se přesunula k LCD/LED a OLED. Nicméně některé principy a zkušenosti z vývoje PDP ovlivnily další zobrazovací technologie. Plazmové panely se stále objevují v některých specializovaných průmyslových a profesionálních aplikacích nebo jako velkoformátové obrazovky tam, kde jsou vyžadovány specifické vlastnosti obrazu.

Plazmové obrazovky byly důležitým mezníkem v historii zobrazovacích technologií: umožnily rozšíření velkých obrazovek s kvalitním obrazem a přispěly k technickému pokroku, který vedl k současným moderním displejům s ještě lepšími provozními vlastnostmi.