Panarabismus

Původ a vývoj

Koncem 19. století ovládala Osmanská říše většinu Blízkého východu. Blízký východ byl v té době velmi rozmanitý. V regionu žilo mnoho různých etnických a kulturních skupin obyvatel. V roce 1900 Osmanská říše upadala a mnoho různých skupin lidí žijících v říši chtělo vytvořit nezávislé vlády řízené lidmi žijícími v jejich vlastních komunitách.

Jednou ze skupin, které si začaly vytvářet vlastní představy o samosprávné nebo sebeurčující komunitě, byli Arabové. Mnoho vzdělaných arabských studentů a profesorů působících na univerzitách, jako byla například univerzita Al-Azhar, začalo vydávat časopisy a zakládat kluby propagující myšlenku jednotného arabského společenství nebo národa. Tyto myšlenky se staly velmi populární v arabských oblastech bývalé Osmanské říše. V roce 1913 se arabské organizace z celého Blízkého východu sešly na prvním arabském kongresu v Paříži ve Francii. Na kongresu Arabové z celé Osmanské říše diskutovali o možnosti vymanit se z Osmanské říše a založit arabské země.

Osmanská říše reagovala na Arabský kongres potrestáním arabských nacionalistů. Na některých územích Osmanské říše byli arabští nacionalisté za své aktivity zavíráni do vězení a dokonce zabíjeni.

Během první světové války podporovalo mnoho arabských skupin vojenské tažení spojeneckých mocností proti Osmanské říši. Na konci první světové války se Osmanská říše zhroutila a spojenecké mocnosti se sešly, aby společně rozhodly, co se stane s územím, které bylo dříve pod osmanskou kontrolou. Přestože Spojenci během války podporovali arabské země, mnoha arabským zemím Spojenci svobodu neposkytli. Arabové žijící v okupovaných zemích stále toužili získat nezávislost a začali si vytvářet představy o tom, jak by měl svobodný arabský stát vypadat. Tyto myšlenky se nakonec staly základem panarabismu.

Filozofie

Po první světové válce začalo mnoho arabsky mluvících učenců a studentů v bývalé Osmanské říši psát o historii arabského národa. Jeden z těchto spisovatelů, Darwish-Al Maqdidi, napsal školní učebnici, která nastínila názory raného panarabského hnutí. Učebnice se používala v mnoha školách po celém arabském Blízkém východě a naznačovala, že arabská vlast se neomezuje pouze na Arabský poloostrov, ale rozšiřuje se všude, kde Arabové žijí . Míkdádí, stejně jako další arabští učenci, navíc věřil, že svobodný a jednotný arabský národ může existovat pouze tehdy, pokud bude z arabského Blízkého východu odstraněn západní vliv. Obecně se jádro Miqdádího a jemu podobných názorů stalo filozofií panarabismu .

Pokusy o arabskou unii

Popularita panarabismu začala růst poté, co mnohé arabské země získaly ve 40. a 50. letech 20. století nezávislost. Velkým stoupencem panarabského nacionalismu byl egyptský prezident Gamál Abdel Násir (1956-1970). Násir věřil, že arabský svět v severní Africe i na Arabském poloostrově by se měl sjednotit, protože mnoho z těchto zemí sdílí společnou kulturu, náboženství a jazyk, Během svého prezidentství Násir pomohl založit Sjednocenou arabskou republiku se Sýrií. Republika trvala tři roky. Její rozpad byl do značné míry způsoben Násirovou snahou rychle změnit syrskou a egyptskou ekonomiku; mnoha Syřanům se také nelíbilo, že Násir chtěl centralizovat vládní moc a operace v Egyptě.

Po pádu UAR se Násir pokusil sjednotit ostatní arabské země na panarabské straně. Během šestidenní války v roce 1967 vedl Násir arabskou koalici (Sýrie, Libanon, Jordánsko a Irák) do boje proti Izraeli. Izrael ve válce zvítězil a arabská koalice i Násirovo úsilí o vytvoření jednotného arabského Blízkého východu utrpělo značnou ztrátu.

Egyptský prezident Gamál Násir s iráckým ministrem zahraničí Adnánem Pačáčím

Úpadek panarabismu a jeho opětovný nástup

Pokles

Po šestidenní válce byla role Egypta jako vůdce panarabského hnutí značně oslabena. Ostatní arabské nacionalistické organizace se začaly odvíjet samostatně, nezávisle na Egyptě a ostatních arabských zemích. Zejména Palestinci začali vytvářet vlastní organizaci, která se soustředila na palestinský nacionalismus, a nikoliv na panarabský. Po náhlé smrti Gamála Násira v roce 1970 navíc zůstalo panarabské hnutí bez jasného vůdce.

Reemergence

Od konce 70. let 20. století mnoho profesorů a odborníků na Blízký východ tvrdí, že panarabismus již neexistuje Fouad Ajami tvrdí, že panarabismus se zhroutil, protože Gamel Násir, jasný vůdce hnutí, ztratil po porážce Arabů v šestidenní válce dynamiku. Navíc ostatní arabské skupiny, především Palestinci, ztratily důvěru v panarabské hnutí a pokusily se od něj oddělit na vlastní pěst. V poslední době, po událostech arabského jara v roce 2011, však mnozí vědci a novináři tvrdí, že panarabismus se vrací v různých podobách. Susan De Muthová naznačuje, že panarabismus arabského jara je jiný než před třiceti lety. Domnívá se, že panarabismus z doby Gamela Násira byl spojen s myšlenkou udržet arabský svět bez zahraničního a západního vlivu, zatímco dnešní panarabismus je většinou veden mladými lidmi, kteří se věnují reformám nebo tomu, aby vlády v arabských zemích byly méně utlačovatelské nebo kontrolující . Tuto novou formu panarabismu posílily technologie, například sociální média. Podle De Mutha dokázali protestující z různých zemí posílit svou věc a dokonce koordinovat protesty s hnutími v jiných arabských zemích pomocí sociálních médií . Jiní vědci nejsou tak optimističtí jako De Muth; Marc Lynch se domnívá, že protesty arabského jara měly dlouhé zpoždění a že politická hnutí na arabském Blízkém východě pomalu sílila posledních třicet let .

Egypt a Sýrie vytvořily v letech 1958-1961 Sjednocenou arabskou republiku.


Syrský demonstrant sprejuje graffiti proti Bašáru Asadovi během arabského jara v Sýrii.