Panarabismus — definice, historie a vliv na Blízký východ

Koncem 19. století ovládala Osmanská říše většinu Blízkého východu. Blízký východ byl v té době velmi rozmanitý. V regionu žilo mnoho různých etnických a kulturních skupin obyvatel. V roce 1900 Osmanská říše upadala a mnoho různých skupin lidí žijících v říši chtělo vytvořit nezávislé vlády řízené lidmi žijícími v jejich vlastních komunitách.

Jednou ze skupin, které si začaly vytvářet vlastní představy o samosprávné nebo sebeurčující komunitě, byli Arabové. Mnoho vzdělaných arabských studentů a profesorů působících na univerzitách, jako byla například univerzita Al-Azhar, začalo vydávat časopisy a zakládat kluby propagující myšlenku jednotného arabského společenství nebo národa. Tyto myšlenky se staly velmi populární v arabských oblastech bývalé Osmanské říše. V roce 1913 se arabské organizace z celého Blízkého východu sešly na prvním arabském kongresu v Paříži ve Francii. Na kongresu Arabové z celé Osmanské říše diskutovali o možnosti vymanit se z Osmanské říše a založit arabské země.

Osmanská říše reagovala na Arabský kongres potrestáním arabských nacionalistů. Na některých územích Osmanské říše byli arabští nacionalisté za své aktivity zavíráni do vězení a dokonce zabíjeni.

Během první světové války podporovalo mnoho arabských skupin vojenské tažení spojeneckých mocností proti Osmanské říši. Na konci první světové války se Osmanská říše zhroutila a spojenecké mocnosti se sešly, aby společně rozhodly, co se stane s územím, které bylo dříve pod osmanskou kontrolou. Přestože Spojenci během války podporovali arabské země, mnoha arabským zemím Spojenci svobodu neposkytli. Arabové žijící v okupovaných zemích stále toužili získat nezávislost a začali si vytvářet představy o tom, jak by měl svobodný arabský stát vypadat. Tyto myšlenky se nakonec staly základem panarabismu.

Po první světové válce začalo mnoho arabsky mluvících učenců a studentů v bývalé Osmanské říši psát o historii arabského národa. Jeden z těchto spisovatelů, Darwish-Al Maqdidi, napsal školní učebnici, která nastínila názory raného panarabského hnutí. Učebnice se používala v mnoha školách po celém arabském Blízkém východě a naznačovala, že arabská vlast se neomezuje pouze na Arabský poloostrov, ale rozšiřuje se všude, kde Arabové žijí . Míkdádí, stejně jako další arabští učenci, navíc věřil, že svobodný a jednotný arabský národ může existovat pouze tehdy, pokud bude z arabského Blízkého východu odstraněn západní vliv. Obecně se jádro Miqdádího a jemu podobných názorů stalo filozofií panarabismu .

Popularita panarabismu začala růst poté, co mnohé arabské země získaly ve 40. a 50. letech 20. století nezávislost. Velkým stoupencem panarabského nacionalismu byl egyptský prezident Gamál Abdel Násir (1956-1970). Násir věřil, že arabský svět v severní Africe i na Arabském poloostrově by se měl sjednotit, protože mnoho z těchto zemí sdílí společnou kulturu, náboženství a jazyk, Během svého prezidentství Násir pomohl založit Sjednocenou arabskou republiku se Sýrií. Republika trvala tři roky. Její rozpad byl do značné míry způsoben Násirovou snahou rychle změnit syrskou a egyptskou ekonomiku; mnoha Syřanům se také nelíbilo, že Násir chtěl centralizovat vládní moc a operace v Egyptě.

Po pádu UAR se Násir pokusil sjednotit ostatní arabské země na panarabské straně. Během šestidenní války v roce 1967 vedl Násir arabskou koalici (Sýrie, Libanon, Jordánsko a Irák) do boje proti Izraeli. Izrael ve válce zvítězil a arabská koalice i Násirovo úsilí o vytvoření jednotného arabského Blízkého východu utrpělo značnou ztrátu.

Pokles

Po šestidenní válce byla role Egypta jako vůdce panarabského hnutí značně oslabena. Ostatní arabské nacionalistické organizace se začaly odvíjet samostatně, nezávisle na Egyptě a ostatních arabských zemích. Zejména Palestinci začali vytvářet vlastní organizaci, která se soustředila na palestinský nacionalismus, a nikoliv na panarabský. Po náhlé smrti Gamála Násira v roce 1970 navíc zůstalo panarabské hnutí bez jasného vůdce.

Reemergence

Od konce 70. let 20. století mnoho profesorů a odborníků na Blízký východ tvrdí, že panarabismus již neexistuje Fouad Ajami tvrdí, že panarabismus se zhroutil, protože Gamel Násir, jasný vůdce hnutí, ztratil po porážce Arabů v šestidenní válce dynamiku. Navíc ostatní arabské skupiny, především Palestinci, ztratily důvěru v panarabské hnutí a pokusily se od něj oddělit na vlastní pěst. V poslední době, po událostech arabského jara v roce 2011, však mnozí vědci a novináři tvrdí, že panarabismus se vrací v různých podobách. Susan De Muthová naznačuje, že panarabismus arabského jara je jiný než před třiceti lety. Domnívá se, že panarabismus z doby Gamela Násira byl spojen s myšlenkou udržet arabský svět bez zahraničního a západního vlivu, zatímco dnešní panarabismus je většinou veden mladými lidmi, kteří se věnují reformám nebo tomu, aby vlády v arabských zemích byly méně utlačovatelské nebo kontrolující . Tuto novou formu panarabismu posílily technologie, například sociální média. Podle De Mutha dokázali protestující z různých zemí posílit svou věc a dokonce koordinovat protesty s hnutími v jiných arabských zemích pomocí sociálních médií . Jiní vědci nejsou tak optimističtí jako De Muth; Marc Lynch se domnívá, že protesty arabského jara měly dlouhé zpoždění a že politická hnutí na arabském Blízkém východě pomalu sílila posledních třicet let .