Termín nově industrializovaná země (NIC) je socioekonomická klasifikace, kterou používají politologové a ekonomové pro označení států, které se rychle proměnily z převážně rozvojových ekonomik na země s výrazným průmyslem, rostoucím exportem a stále silnější pozicí v mezinárodním obchodu.
NIC jsou země, které ještě nejsou rozvinutými zeměmi, ale obvykle si vedou lépe než mnoho jiných rozvojové země. Jejich ekonomiky často rostou rychlým tempem, zvyšuje se průmyslová výroba i podíl exportu a zároveň se mění životní styl obyvatel. Mnoho lidí se v nich stěhuje z venkova do měst, protože tam nacházejí práci v továrnách, ve službách nebo v navazujících odvětvích.
Typické znaky nově industrializovaných zemí
Nově industrializované země mívají několik společných rysů, i když se jejich vývoj může v jednotlivých případech lišit:
- rychle rostoucí ekonomiku a vyšší tempo industrializace než v běžných rozvojových zemích;
- větší podíl výroby, exportu a moderních služeb na tvorbě HDP;
- postupný přechod od zemědělské ekonomiky k průmyslové, zejména ve zpracovatelském průmyslu;
- stále otevřenější tržní hospodářství, které umožňuje volný obchod s ostatními zeměmi světa;
- silné domácí firmy a velké národní společnosti působící i v zahraničí;
- velké investice ze zahraničí, které podporují rozvoj výroby, infrastruktury a technologií;
- vyšší úroveň vzdělání a odborné kvalifikace pracovní síly;
- postupné snižování chudoby, i když rozdíly mezi jednotlivými skupinami obyvatel mohou zůstávat výrazné;
- větší sociální svobody a občanská práva, i když jejich rozsah bývá v různých státech odlišný;
- silné politické vedení, které často podporuje ekonomické reformy, export a příchod zahraničního kapitálu;
- významnější postavení v regionu nebo v širším světovém hospodářství.
V praxi se pojem NIC používá hlavně pro země, které prošly výrazným hospodářským skokem během jedné či několika generací. Typicky jde o státy, které dokázaly přitáhnout zahraniční kapitál, rozvinout infrastrukturu, podporovat průmyslovou výrobu a zároveň zvýšit konkurenceschopnost na světových trzích.
Příklady nově industrializovaných zemí
Mezi často uváděné příklady patří například Jižní Korea, Tchaj-wan, Singapur nebo Hongkong v dřívějších obdobích jejich vývoje. V širším pojetí se někdy mezi NIC řadí také další státy a regiony Asie, Latinské Ameriky nebo části Evropy, pokud splňují znaky rychlé industrializace a vysokého exportního výkonu. Zařazení ale není vždy jednoznačné, protože ekonomický vývoj se v čase mění.
NIC často dostávají podporu od mezinárodních organizací, jako je WTO a další mezinárodní podpůrné orgány. Tato podpora může souviset s obchodní liberalizací, rozvojem infrastruktury, přístupem na zahraniční trhy nebo se zlepšováním podnikatelského prostředí. Současně však platí, že některé NIC čelí problémům, jako jsou nerovnost příjmů, znečištění životního prostředí, tlak na pracovní podmínky nebo rychlá urbanizace, která může přetěžovat města i veřejné služby.
Protože environmentální, pracovní a sociální standardy bývají v NIC někdy slabší než v bohatších státech, mnozí zastánci spravedlivého obchodu prosazují přísnější pravidla pro dovoz výrobků a upozorňují na rizika spojená s přesouváním výroby do zemí s nižšími náklady. Kritika se týká i jevu, kdy firmy přesouvají výrobu nebo služby do zahraničí, tedy outsourcing, aby snížily náklady. Na druhé straně zastánci tohoto modelu tvrdí, že může přinášet pracovní místa, přenos technologií a rychlejší hospodářský růst.
Nově industrializované země tak představují důležitou skupinu států mezi rozvojovým a vyspělým světem. Jsou důkazem toho, že rychlá industrializace, exportní orientace a investice do výroby mohou během krátké doby zásadně změnit ekonomickou i společenskou tvář země.
