Kočka džungarská (Felis chaus) je rozšířená a poměrně úspěšná menší divoká kočka. Vyskytuje se od Egypta na západě po Čínu na východě a je běžná v Indii. Je přizpůsobivá a najdeme ji v různých typech krajiny, především tam, kde má dostatek úkrytů a kořisti.
Kočka džungarská je největším zástupcem rodu Felis mezi malými divokými kočkami. Délka těla se pohybuje zhruba mezi 50 a 97 cm (20–37 palců) a délka ocasu mezi 20 a 31 cm (8–12 palců). Stavbou těla působí štíhle — má relativně dlouhé končetiny a poměrně dlouhý krk, což jí pomáhá při lovu v husté vegetaci.
V souladu s Bergmannovým pravidlem bývají jedinci z chladnějších částí areálu obecně větší než jedinci žijící v teplejších, tropických oblastech.
Popis
Srst kočky džungarské je obvykle jednobarevná, světle až tmavě hnědá nebo šedohnědá, někdy s jemným tečkováním nebo pruhováním na břiše a končetinách. Hlavu zdobí výrazné uši, které jsou poměrně velké a často s černým zadním okrajem. Ocas je kratší než u některých jiných druhů koček a končí tmavším prstencem nebo tmavší špičkou. Vzhledem k variabilitě poddruhů se detailní znaky mohou lišit.
Biotopy a rozšíření
Tyto kočky obývají savany, tropické suché lesy a rákosiny podél řek a jezer v nížinách. Navzdory názvu se obvykle nevyskytují v hustých deštných pralesích. Ačkoli jsou relativně přizpůsobivé a daří se jim i v suchých stepích, preferují mokřadní prostředí s vysokou trávou nebo rákosem, které jim poskytuje dobré úkryty při lovu a odpočinku.
Chování a potrava
Kočka džungarská je převážně samotářská a aktivní většinou v soumraku a v noci, i když v některých oblastech může být aktivní i přes den. Je schopná dobrého plavce a často loví v blízkosti vody. Jejím hlavním zdrojem potravy jsou drobní savci (zejména hlodavci), ptáci, žáby, ryby a občas i větší kořist, pokud se naskytne příležitost. Díky lovecké všestrannosti dokáže využívat i zemědělských oblastí a okrajů lidských sídel.
Rozmnožování
Rozmnožování probíhá v závislosti na místních podmínkách, obvykle s jedním nebo dvěma vrhy ročně. Březost trvá přibližně 60–70 dní a v jednom vrhu se rodí obvykle 2–4 mláďata. Mláďata zůstávají u matky několik měsíců, dokud nejsou schopná samostatného lovu.
Ohrožení a ochrana
Na globální úrovni je kočka džungarská považována za méně ohrožený druh (IUCN ji dříve zařadil mezi kategorie s nižším rizikem), nicméně v mnoha částech areálu populační tlaky existují. Hlavní hrozby zahrnují úbytek a zhoršení mokřadních biotopů (odvodňování rákosin a bažin), přímé pronásledování kvůli škodám na drůbeži, konflikt s lidmi, pastí a fragmentaci prostředí. Lokální populace mohou být ohroženy i dopravními nehodami nebo nelegálním lovem.
Vztah k člověku
Kočka džungarská může žít i v blízkosti lidských sídel, zejména tam, kde jsou zachovány rákosiny nebo zavlažovaná pole. Občas napadá domácí drůbež, což vede k místním konfliktům, ale ve většině oblastí není považována za závažného škůdce. Ochrana jejích stanovišť, zejména mokřadů, je klíčová pro dlouhodobé přežívání druhu.