Velkokněžna Marie Nikolajevna Romanova — život, vražda 1918 a kanonizace
Velkokněžna Marie Nikolajevna — život, tragická vražda 1918 a pravoslavná kanonizace; osobní osudy, lásky, péče o raněné a odhalení osudu Romanovců.
Velkokněžna Marie Nikolajevna Ruská (Maria Nikolajevna Romanova; rusky: Великая Княжна Мария Николаевна, 26. června [14. června] 1899 – 17. července 1918) byla třetí dcera ruského cara Mikuláše II. a carevny Alexandry Fjodorovny (Alix Hesenské), narozená v carské rezidenci. Společně s rodiči a sourozenci vyrůstala v prostředí přísné dvorské etikety, avšak domácí výchova kladla důraz i na jednoduchost a rodinné pouto. Mezi její sourozence patřily starší sestry Olga a Tatiana a mladší sestra Anastázie a bratr Alexej.
Osobnost a činnost během války
Marie byla považována za živou, společenskou a citlivou dívku s koketním, přátelským vystupováním. Zatímco její starší sestry absolvovaly výcvik zdravotních sester, Marie byla na počátku první světové války ještě příliš mladá, aby se stala plnohodnotnou zdravotní sestrou Červeného kříže jako ony. Přesto se aktivně zapojila do péče o raněné: stala se patronkou několika nemocnic, pravidelně je navštěvovala a pomáhala zvedat morálku pacientů. Naučila se základy první pomoci, podílela se na doplňkových pracích v nemocničních zařízeních a trávila čas s vojáky, které považovala za hrdiny a kterým věnovala upřímný zájem.
Ve svých citech k okolnímu světu byla naivní a několikrát se nevinně zamilovala do mladých mužů, které potkala při svých návštěvách. Sny o rodině a manželství patřily mezi její běžné představy: chtěla se vdát a mít děti, toužila po běžném rodinném životě mimo přísné dvorské formality. Vztahy se sourozenci byly úzké – zejména s Anastasii byla velmi svázána a často spolu trávily volný čas.
Zajatí, vražda a pohřbení
Po ruské revoluci v roce 1917 byla carská rodina nejprve umístěna do domácího vězení v hrobu… (poznámka: původní text odkazoval na "hrob Romanovců" – rodina byla zadržována a následně přemístěna do Tobolsku a později do Jekatěrinburgu). V noci z 16. na 17. července 1918 byla carská rodina spolu s několika služebníky zastřelena v domě v Jekatěrinburgu. Po vraždě byly těla odvezena do blízkého lesa a skryta v masovém hrobě. Podmínky zadržování a průběh popravy byly později předmětem vyšetřování, svědectví i historických rekonstrukcí; výsledkem byla tragická a násilná smrt celé rodiny.
Po dekádách nejistoty a spekulací o osudu některých členů rodiny byly v roce 1991 nalezeny hromadné hroby poblíž Jekatěrinburgu obsahující pozůstatky devíti osob, které byly později identifikovány jako většina členů carské domácnosti a jejich služebníků. V 90. letech 20. století se objevily domněnky, že velkokněžnou, jejíž ostatky nejsou v hrobě Romanovců, by mohla být Marie — což vedlo k dalším spekulacím a k připomínkám příběhů o údajném útěku, jemuž údajně unikla zejména Anastázie Nikolajevna. Několik žen po letech tvrdilo, že jsou přeživšími členkami rodiny (nejznámější případ byl Anna Anderson), ale tyto nároky se ukázaly jako nepravdivé.
V roce 2007 byly objeveny další pozůstatky dvou osob v oblasti pohřebiště a následná analýza DNA, provedená ruskými i zahraničními odborníky, nakonec potvrdila, že všichni členové carské rodiny byli v roce 1918 zavražděni a identifikováni. Část ostatků byla v 90. letech 20. století přenesena a slavnostně pohřbena v Petropavlovské katedrále v Petrohradě; pozdější objevy a identifikace napomohly uzavřít dlouholetou historickou nejasnost.
Kanonizace a odkaz
Po pádu režimu a obnovení některých církevních tradic se památka carské rodiny stala předmětem církevní úcty. Ruská pravoslavná církev je v roce 2000 kanonizovala jako nositele umučení (tzv. strastoterptsy), tj. osoby, které přijaly svůj osud s křesťanskou trpělivostí. Dříve je rovněž uznala a uctívala i Ruská pravoslavná církev v zahraničí. Kanonizace byla doprovázena veřejnými debatami – některé hlasy zdůrazňovaly náboženský význam, jiné varovaly před politickými implikacemi takového aktu.
Marie Nikolajevna zůstává v historické paměti jako symbol ztracené carské epochy i mladé ženy, která toužila po normálním životě. Příběh jejího života a tragické smrti inspiruje knihy, dokumenty i filmy a zároveň připomíná složitost přechodu Ruska ze starého režimu k nové politické realitě.
Vzhled
Lidé Marii popisovali jako hezkou, koketní dívku. Byla baculatá, měla světle hnědé vlasy a velké modré oči, kterým její rodina říkala "Mariiny talířky". Její učitel francouzštiny Pierre Gilliard říkal, že Marie byla vysoká a zdravá, s růžovými tvářemi. Taťána Botkina si myslela, že Mariiny oči jsou "měkké a jemné". Zatímco její starší sestra Taťána byla považována za nejelegantnější, Marie byla považována za krásku rodiny. Když byla malá, lidé ji přirovnávali k jednomu z Botticelliho andělů. Ruský velkokníže Vladimír Alexandrovič ji nazýval "Přívětivé (dobrosrdečné) dítě".
Stojící velkokněžny Taťána, Marie a Anastázie si hrají na houpačce v roce 1908. S laskavým svolením: Beinecke Library.
Životopis
Život a dětství
Když byla Marie mladá, utekla jednou z koupele a běhala nahá (bez šatů) po celém paláci. Její irská ošetřovatelka Margaretta Eagerová, která se bavila s přítelem o politice, si toho ani nevšimla. "Naštěstí jsem právě v tu chvíli přišla, zvedla ji a odnesla zpátky ke slečně Eagarové," vzpomínala její teta, ruská velkokněžna Olga Alexandrovna. Její starší sestry nerady pouštěly Marii do svých her. Jednou dokonce Marii nazvaly svou "nevlastní sestrou". Podle Margaretty Eagarové to bylo proto, že byla tak hodná a nikdy se nedostala do problémů. Nicméně i milá Marie dokázala být někdy rozpustilá. Jednou, když byla malá, ukradla matce z čajového stolku sušenky. Vychovatelka a Alexandra ji chtěly za trest poslat do postele, ale Nicholas řekl ne. Řekl: "Vždycky jsem se bál (bál), že mi narostou křídla. Jsem rád, že vidím, že je to jenom lidské dítě." Eagar poznamenal, že Maria svého otce hluboce miluje. Často se snažila utéct z jeslí, aby "šla za tatínkem". Když otec onemocněl tyfem, Maria každý večer zasypávala polibky jeho malý obrázek.
Byla vychována velmi jednoduše. Se svou sestrou Anastázií sdílela pokoj, jehož stěny byly vymalovány šedou barvou a strop byl pomalován motýly. Nábytek byl jednoduchý a v bílých a zelených barvách.
Otázky a odpovědi
Otázka: Kdo byla ruská velkokněžna Marie Nikolajevna?
Odpověď: Velkokněžna Marie Nikolajevna Ruská byla třetí dcerou ruského cara Mikuláše II. a carevny Alexandry Fjodorovny (Alix Hesenské). Byla zavražděna během ruské revoluce v roce 1917 a později kanonizována ruskou pravoslavnou církví jako nositelka umučení.
Otázka: Co dělala Marie, když žila?
Odpověď: Když Marie žila, nebyla dost stará na to, aby se stala zdravotní sestrou Červeného kříže jako její sestry. Místo toho byla patronkou nemocnice a navštěvovala zraněné vojáky. Velmi se zajímala o život vojáků a několikrát se nevinně zamilovala do mladých mužů, které potkala.
Otázka: Co chtěla Maria dělat?
Odpověď: Maria se chtěla vdát a mít velkou rodinu. Byla známá tím, že už v mládí byla koketní.
Otázka: Kdo je velkokněžna Anastázie Nikolajevna?
Odpověď: Velkokněžna Anastázie Nikolajevna je Mariina mladší sestra, která se proslavila historkami o svém útěku před vyvražděním královské rodiny po téměř 90 letech.
Otázka: Bylo naznačeno, že v hrobě Romanovců nebyly nalezeny ostatky jedné velkokněžny?
Odpověď: Ano, bylo naznačeno, že v hrobě Romanovců nebyly nalezeny ostatky jedné velkokněžny, které by mohly patřit Marii. V roce 2007 však byly objeveny další ostatky a DNA konečně prokázala, že celá carská rodina byla v roce 1918 zavražděna.
Otázka: Jak dlouho se o Anastázii vypráví?
Odpověď: Anastáziin příběh je známý již téměř 90 let, protože se poprvé objevil po jejím údajném útěku před zavražděním spolu s dalšími členy carské rodiny během ruské revoluce v roce 1917.
Vyhledávání