Velkokněžna Marie Nikolajevna Ruská (Maria Nikolajevna Romanova; rusky: Великая Княжна Мария Николаевна, 26. června [14. června] 1899 – 17. července 1918) byla třetí dcera ruského cara Mikuláše II. a carevny Alexandry Fjodorovny (Alix Hesenské), narozená v carské rezidenci. Společně s rodiči a sourozenci vyrůstala v prostředí přísné dvorské etikety, avšak domácí výchova kladla důraz i na jednoduchost a rodinné pouto. Mezi její sourozence patřily starší sestry Olga a Tatiana a mladší sestra Anastázie a bratr Alexej.

Osobnost a činnost během války

Marie byla považována za živou, společenskou a citlivou dívku s koketním, přátelským vystupováním. Zatímco její starší sestry absolvovaly výcvik zdravotních sester, Marie byla na počátku první světové války ještě příliš mladá, aby se stala plnohodnotnou zdravotní sestrou Červeného kříže jako ony. Přesto se aktivně zapojila do péče o raněné: stala se patronkou několika nemocnic, pravidelně je navštěvovala a pomáhala zvedat morálku pacientů. Naučila se základy první pomoci, podílela se na doplňkových pracích v nemocničních zařízeních a trávila čas s vojáky, které považovala za hrdiny a kterým věnovala upřímný zájem.

Ve svých citech k okolnímu světu byla naivní a několikrát se nevinně zamilovala do mladých mužů, které potkala při svých návštěvách. Sny o rodině a manželství patřily mezi její běžné představy: chtěla se vdát a mít děti, toužila po běžném rodinném životě mimo přísné dvorské formality. Vztahy se sourozenci byly úzké – zejména s Anastasii byla velmi svázána a často spolu trávily volný čas.

Zajatí, vražda a pohřbení

Po ruské revoluci v roce 1917 byla carská rodina nejprve umístěna do domácího vězení v hrobu… (poznámka: původní text odkazoval na "hrob Romanovců" – rodina byla zadržována a následně přemístěna do Tobolsku a později do Jekatěrinburgu). V noci z 16. na 17. července 1918 byla carská rodina spolu s několika služebníky zastřelena v domě v Jekatěrinburgu. Po vraždě byly těla odvezena do blízkého lesa a skryta v masovém hrobě. Podmínky zadržování a průběh popravy byly později předmětem vyšetřování, svědectví i historických rekonstrukcí; výsledkem byla tragická a násilná smrt celé rodiny.

Po dekádách nejistoty a spekulací o osudu některých členů rodiny byly v roce 1991 nalezeny hromadné hroby poblíž Jekatěrinburgu obsahující pozůstatky devíti osob, které byly později identifikovány jako většina členů carské domácnosti a jejich služebníků. V 90. letech 20. století se objevily domněnky, že velkokněžnou, jejíž ostatky nejsou v hrobě Romanovců, by mohla být Marie — což vedlo k dalším spekulacím a k připomínkám příběhů o údajném útěku, jemuž údajně unikla zejména Anastázie Nikolajevna. Několik žen po letech tvrdilo, že jsou přeživšími členkami rodiny (nejznámější případ byl Anna Anderson), ale tyto nároky se ukázaly jako nepravdivé.

V roce 2007 byly objeveny další pozůstatky dvou osob v oblasti pohřebiště a následná analýza DNA, provedená ruskými i zahraničními odborníky, nakonec potvrdila, že všichni členové carské rodiny byli v roce 1918 zavražděni a identifikováni. Část ostatků byla v 90. letech 20. století přenesena a slavnostně pohřbena v Petropavlovské katedrále v Petrohradě; pozdější objevy a identifikace napomohly uzavřít dlouholetou historickou nejasnost.

Kanonizace a odkaz

Po pádu režimu a obnovení některých církevních tradic se památka carské rodiny stala předmětem církevní úcty. Ruská pravoslavná církev je v roce 2000 kanonizovala jako nositele umučení (tzv. strastoterptsy), tj. osoby, které přijaly svůj osud s křesťanskou trpělivostí. Dříve je rovněž uznala a uctívala i Ruská pravoslavná církev v zahraničí. Kanonizace byla doprovázena veřejnými debatami – některé hlasy zdůrazňovaly náboženský význam, jiné varovaly před politickými implikacemi takového aktu.

Marie Nikolajevna zůstává v historické paměti jako symbol ztracené carské epochy i mladé ženy, která toužila po normálním životě. Příběh jejího života a tragické smrti inspiruje knihy, dokumenty i filmy a zároveň připomíná složitost přechodu Ruska ze starého režimu k nové politické realitě.