Vídeňský kongres byl konferencí velvyslanců hlavních evropských mocností. Konala se ve Vídni od 1. listopadu 1814 do 8. června 1815. Předsedal mu rakouský státník Klemens Wenzel von Metternich.

Jejím cílem bylo rozhodnout o politické situaci v Evropě po porážce Napoleona. Přesněji řečeno, žádný "Vídeňský kongres" se nikdy nekonal. Místo toho probíhaly diskuse na neformálních zasedáních velmocí.

Kongres se zabýval určením celkové podoby Evropy po napoleonských válkách, s výjimkou podmínek míru s Francií, o nichž bylo rozhodnuto již v Pařížské smlouvě podepsané o několik měsíců dříve, 30. května 1814.

Čtyři vítězné mocnosti doufaly, že Francouze z účasti na jednáních vyloučí, ale Charlesi-Maurici de Talleyrand-Périgordovi se v prvních týdnech jednání podařilo dostat do "jejích vnitřních rad".

Pozadí a kontext

Kongres následoval po porážce Napoleona, jeho abdikaci (duben 1814) a prvotním návratu monarchií v Evropě. Hlavními cíli bylo obnovit rovnováhu sil, zajistit stabilitu a předcházet budoucím revolucím či expanzím jediné mocnosti. Jednání probíhala v atmosféře intenzivní diplomacie, ale také společenských akcí — balů, salonů a soukromých schůzek, kde se často rozhodovalo víc než na formálních plenárních zasedáních.

Hlavní účastníci

Do jednání byli zapojeni zástupci nejmocnějších států Evropy. Mezi nejvýznamnější tváře patřili:

  • Klemens Wenzel von Metternich (Rakousko) – vedoucí osobnost kongresu a zastánce konzervativního pořádku;
  • car Alexandr I. (Rusko) – silný hráč s velkými zájmy zejména ve střední a východní Evropě;
  • pruský státník kníže Hardenberg – zastupoval zájmy Pruska;
  • lord Castlereagh (Velká Británie) – britský ministr zahraničí, hájil britské zájmy v rovnováze sil;
  • Charles-Maurice de Talleyrand – reprezentant obnovené Francie, který díky diplomatickému umění získal vliv i přes porážku své země.

Hlavní rozhodnutí a opatření

Kongres nepřijal pouze jediné velké rozhodnutí, ale celou řadu kompensací, restaurací a úprav hranic. Mezi nejdůležitější zásady a výsledky patří:

  • princip legálnosti a restaurace – návrat mnoha panovnických rodů a obnovení předrevolučních režimů, pokud to bylo možné;
  • vyrovnání sil (balance of power) – vytváření silových bloků a územních kompenzací tak, aby žádný stát neměl přílišnou převahu;
  • vznik Německého spolku – volné sdružení německých států pod předsednictvím Rakouska, nahrazující zaniklé Svaté říše římské;
  • úpravy v Itálii – obnovení a posílení některých tradičních států, části severní Itálie byly připojeny k Rakousku (Lombardsko‑Benátsko), aby se omezil francouzský vliv;
  • utvoření Království Nizozemí – spojení bývalých nizozemských provincií s belgickými zeměmi pod jedním panovníkem jako protiváha Francii;
  • řešení polské otázky – vznik tzv. Kongresového Polska pod silným ruským vlivem (osobní unie s ruským carem), což bylo kompromisem mezi zájmy Ruska a obavami ostatních;
  • uznání neutrality Švýcarska – mezinárodně garantované trvalé neutrality;
  • územní zisky Pruska a Ruska – Prusko získalo území v Porýní a na západě; Rusko rozšířilo svůj vliv v polských oblastech.

Průběh jednání a role Francie

Přes původní záměr vyloučit Francii ze zásadních rozhovorů se Talleyrandovi podařilo Francii vrátit do hry. Díky své diplomatické obratnosti využil rivalit mezi ostatními mocnostmi a prosadil mírnější zacházení pro Francii, která si udržela hranice relativně blízko stavu před revolučními válkami a obnovila Bourbonovskou monarchii pod Ludvíkem XVIII. Formální podmínky míru s Francií však byly do značné míry určeny již Pařížskou smlouvou z 30. května 1814.

Důsledky a dědictví

Kongres vytvořil systém mezinárodních dohod a nepsaných pravidel známý jako "Concert of Europe" (koncert evropských mocností), který měl za cíl kolektivní řešení krizí a udržení rovnováhy sil. Krátce po Vídeňském kongresu vznikla i tzv. Svatá aliance (1815) mezi Ruskem, Rakouskem a Pruskem, která prosazovala konzervativní principy.

Na jednu stranu kongres zajistil poměrně dlouhé období relativní stability a míru mezi velmocemi, na druhou stranu potlačil národní a liberální aspirace mnoha národů. Některá řešení (rozdělení Itálie a Německa, postavení Polska) přispěla k nespokojenosti, jež nakonec vedla k pozdějším hnutím za národní sjednocení a revolucím v 19. století.

Formální ukončení

Kongres formálně jednání vedl až do června 1815; finální diplomatické akty a dohody byly sepsány a potvrzeny v souhrnném dokumentu (tzv. Final Act), který byl podepsán na konci jednání. I když proces vyjednávání často probíhal neformálně, výsledky vídeňských jednání zásadně ovlivnily politickou mapu Evropy po celý 19. století.