Během egyptské revoluce v roce 2011 se v Egyptě konalo mnoho demonstrací a nepokojů. Říká se mu také Den hněvu a Den vzpoury. Začal 25. ledna 2011.
Před začátkem demonstrací došlo v Tunisku k povstání. V následujících týdnech začaly demonstrace a nepokoje v Egyptě. Lidé, kteří tyto protesty zahájili, doufali, že povstání v Tunisku povzbudí lidi k mobilizaci (nebo že začnou spolupracovat na protestech). K protestům došlo v Káhiře, Alexandrii, Suezu a Ismailii.
První den protestů egyptská vláda cenzurovala většinu médií (noviny a zpravodajské stanice) v Egyptě. Vláda se také snažila zablokovat většinu webových stránek sociálních médií, které protestující používali k šíření zpráv o událostech. Dne 28. ledna začal v celém Egyptě "výpadek" internetu a mobilních telefonů. Následujícího dne ráno před svítáním však byl výpadek mobilních telefonů ukončen.
Do 29. ledna bylo zatčeno asi 1 000 lidí. Rovněž bylo zraněno nejméně 1 030 protestujících a hlášeno nejméně 53 úmrtí.
Lidé demonstrovali a protestovali proti mnoha různým věcem. Některé z nich se týkaly policejní brutality, výjimečného stavu, nesvobodných voleb, korupce, omezování svobody projevu, vysoké nezaměstnanosti, nízkých minimálních mezd, nedostatku bydlení, inflace cen potravin a špatných životních podmínek.
Mohamed ElBaradei řekl, že jedním z cílů revoluce by mohlo být donutit Husního Mubaraka k odchodu. ElBaradei byl považován za někoho, kdo by pravděpodobně stál v čele nové vlády.
Před rokem 2011 byly protesty běžné, ale vždy se jednalo o místní protesty, které se nerozšířily do různých částí země. Dne 25. ledna 2011 však vypukly velké protesty a nepokoje po celé zemi. 25. leden se stal "Dnem hněvu". Egyptské opoziční skupiny (skupiny usilující o změnu) a další aktivisté si toto datum vybrali pro velkou demonstraci. Protesty v roce 2011 byly označeny za "bezprecedentní" pro Egypt. To znamená, že k ničemu podobnému protestům nikdy předtím nedošlo. Protesty byly také označeny za "největší projev nespokojenosti lidu v poslední době". Jednalo se o největší demonstrace, které byly v Egyptě zaznamenány od egyptských chlebových nepokojů v roce 1977. Poprvé se k protestům spojili Egypťané z různých sociálních vrstev, ekonomických zázemí a vyznání.
Během protestů bylo hlavní město Káhira popisováno jako "válečná zóna". V přístavním městě Suez došlo k mnoha násilným střetům. Egyptská vláda použila různé metody, aby se pokusila protesty rozbít a omezit. Policejní skupiny proti nepokojům používaly štíty, gumové projektily, obušky, vodní děla a slzný plyn. Občas použily i ostrou munici. Většina policejních zásahů proti protestům byla nesmrtící. Někteří lidé však byli zabiti. Vláda vypnula přístup k internetu a zavedla zákaz vycházení. Vláda argumentovala tím, že potřebuje zajistit, aby protesty byly co nejméně narušovány. Bylo to prý nutné k udržení pořádku a k zabránění povstání islámských fundamentalistických skupin.
O protesty v Egyptě se zajímalo mnoho lidí po celém světě. Částečně se tak stalo díky službám jako Twitter, Facebook a YouTube. Aktivisté a lidé, kteří se o protesty zajímali, mohli využívat tyto a další platformy sociálních médií. Pomocí těchto platforem spolu komunikovali, spolupracovali a vedli si záznamy o tom, co se děje. Jak se protesty dostávaly více na veřejnost, egyptská vláda se snažila stále více omezovat přístup lidí k internetu, zejména k sociálním médiím.
11. února 2011 Mubarak odstoupil z funkce prezidenta. Dne 24. května mu byl nařízen soudní proces kvůli obvinění z úmyslné vraždy pokojných demonstrantů. Byl shledán vinným a odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody.
