Špicberky (Spitzbergen): největší ostrov Svalbardu — osady, historie a fakta

Objevte Špicberky (Spitzbergen) — největší ostrov Svalbardu: historie, osady Longyearbyen a Ny-Ålesund, zajímavá fakta, tipy na návštěvu a místní zajímavosti.

Špicberky (psáno také Spitzbergen) jsou největším ostrovem souostroví Špicberky. Do roku 1965 se ostrov oficiálně označoval jako Západní Špicberky, přičemž pro třetí největší ostrov souostroví — Edgeøya — byl navržen název Východní Špicberky. Název „Spitzbergen/Špicberky“ se historicky užíval i pro celé souostroví, proto může v literatuře docházet k záměnám.

Ostrov je hlavním a nejhustěji osídleným centrem souostroví Svalbard; většina trvale sídlících obyvatel souostroví žije právě zde. Rozměry ostrova jsou přibližně 380 km na 220 km a jeho plocha se pohybuje v řádu desetitisíců km² (odhady se liší podle měření, jedná se o desítky tisíc km²). Rozsáhlé plochy pokrývají ledovce, horské hřebeny a tundra.

Na Špicberkách je jen několik aktivních osad, mezi nimiž jsou

• Barentsburg, cca 400–500 obyvatel — ruské hornické a obytné středisko s omezenou turistickou infrastrukturou.
• Longyearbyen, hlavní osada a administrativní centrum, přibližně 2 000–2 600 obyvatel (počet obyvatel se mění). V Longyearbyenu jsou letiště, univerzitní a výzkumné zařízení, obchody a služby; slouží jako výchozí bod pro většinu návštěv Svalbardu.
• Ny-Ålesund, mezinárodní vědecká stanice — stálý počet osob jen několik desítek v závislosti na sezóně (typicky 30–40), zaměřena na arktický výzkum.
• Sveagruva (Svea) — historické hornické město; těžba uhlí byla postupně omezena a provoz v lokalitě byl výrazně redukován (v praxi většina pracovníků dojíždí z Longyearbyenu, stálé obyvatelstvo v místě je minimální).

Existuje několik opuštěných:

• Pyramiden — bývalé ruské(americko‑sovětské) hornické město, opuštěné v 90. letech 20. století; dnes slouží částečně jako turistická atrakce a je zde omezený personál pro údržbu a provoz návštěv prohlídek.
• Grumant — bývalé sovětské hornické sídlo, dnes většinou opuštěné a v ruinech.
• Ny‑London a další menší osady a stanice (např. staré velrybářské či těžební základny) — zbytky infrastruktury lze najít u několika fjordů a zátok.

Geografie a krajina

Špicberky jsou hornatý ostrov s četnými fjordy a rozsáhlými ledovci. Převážná část povrchu je pokryta trvale zmrzlou půdou (permafrostem) a tundrou; lesy zde nerostou. Pobřeží je členité s množstvím zálivů, zálivů a zátok, které poskytují přístup pro lodní dopravu v sezóně bez ledové pokrývky.

Klima

Klima je arktické — chladné léto s průměrnými teplotami často kolem 0–6 °C a velmi chladné zimy. Díky Golfskému proudu jsou některé fjordy částečně od ledových podmínek chráněny, což ovlivňuje lodní dostupnost. Počasí se rychle mění, a proto je nutné být při pobytu dobře vybaven.

Flóra a fauna

Na ostrově žije bohatá arktická fauna: polární medvědi, sobi (reindeer), lišky, tuleni, velké kolonie mořských ptáků (kaki, alky apod.) a občas i velryby u pobřeží. Vegetace je tundrového typu — mechy, lišejníky, nízké keříky a byliny. Polární medvěd představuje reálné nebezpečí mimo osídlené oblasti, proto jsou návštěvníci povinni dbát bezpečnostních pravidel (nosit zbraň pro odstrašení medvěda jen pokud mají oprávnění, nepřibližovat se k divoké zvěři apod.).

Dějiny

Ostrov má dlouhou historii lovu velryb a těžby uhlí; v 17.–20. století zde vznikaly základny evropských velrybářů a později hornické osady. Po druhé světové válce se Svalbard stal předmětem mezinárodního zájmu a postavení archipelago upravuje Svalbardská smlouva, která zaručuje některým státům právo využívat zdroje za určitých podmínek a potvrzuje norskou suverenitu.

Správa a mezinárodní režim

Svalbard je součástí Norska, nicméně jeho zvláštní mezinárodní status upravuje Svalbardská smlouva (1920). To umožňuje občanům signatářských států určité hospodářské činnosti na území za podmínek norského práva. V praxi se správy týká norský Sysselmann (místní úřad), sídlící v Longyearbyenu.

Výzkum a vzdělávání

Ny‑Ålesund je významné mezinárodní vědecké středisko pro studium klimatu, geologie, biologie a atmosférických jevů. V Longyearbyenu působí Univerzita v Longyearbyenu a mezinárodní výzkumné programy, které přitahují vědce z celé Evropy a světa.

Ekonomika a turistika

Hlavními sektory jsou těžba (historicky), výzkum a stále více také cestovní ruch. Turisté přijíždějí na výlety po fjordech, pozorovat polární medvědy a ptactvo, jezdit na kajacích, ražťovat na sněžných skútrech a účastnit se vědeckých či vzdělávacích programů. Turistika je regulovaná, zejména v citlivých přírodních oblastech a v blízkosti výzkumných stanic.

Doprava a přístup

Hlavní letecké spojení vede do Longyearbyenu z norských měst (např. Oslo, Tromsø) a během sezóny také lodě z Norska a dalších evropských přístavů. Vnitroostrovní doprava využívá silnice pouze v okolí Longyearbyenu; k dalším lokalitám se často cestuje lodí, sněžnými skútry nebo malými letadly/ vrtulníky.

Ochrana přírody a pravidla návštěv

Velká část ostrova je chráněna — národní parky a přírodní rezervace zakazují nebo omezují určitý druh činností. Návštěvníci musí dodržovat pravidla ochrany přírody, nepokládat stopy a nepřibližovat se k divokým zvířatům. V mnoha případech je potřeba mít průvodce či povolení pro vstup do citlivých oblastí.

Užitečné tipy pro návštěvu

• Plánujte s ohledem na rychlé změny počasí a vyžadujte aktuální informace o podmínkách.
• Dbejte na bezpečnost vůči polárním medvědům — informujte se o pravidlech a případně cestujte s průvodcem.
• Respektujte pravidla ochrany přírody a místní předpisy (znečištění a odpad, ochrana ptactva apod.).
• Připravte se na vyšší ceny služeb a logistiky v arktických podmínkách.

Špicberky jsou unikátní arktickou oblastí kombinující surovou přírodu, vědecký výzkum, specifickou historii těžby a rostoucí význam pro pochopení změn klimatu. Při návštěvě je důležité respektovat přírodu a místní pravidla tak, aby byla zachována pro budoucí generace.

Hledání podle dopisu