Seldžucká architektura

Seldžucká architektura je označení pro architekturu postavenou v době, kdy Seldžukové ovládali většinu Blízkého východu a Anatolie. Bylo to mezi 11. a 13. stoletím. Po 11. století se z Velké seldžucké říše vyčlenili Seldžukové z Rúmu, kteří si vytvořili vlastní architekturu. Jejich hlavním městem byla Konya. Byli ovlivněni a inspirováni Armény, Byzantinci a Peršany.

Architektura Velké seldžucké říše

Tato architektura se nachází v rozsáhlé oblasti od Hindúkuše až po východní Anatolii. Také od střední Asie až po Perský záliv. Domovinou seldžucké architektury byl Turkmenistán a Írán. Zde byly postaveny první trvalé seldžucké stavby. Bohužel mongolské nájezdy většinu těchto staveb zničily. Zůstalo jich jen několik. V roce 1063 byl Isfahán založen jako hlavní město Velké seldžucké říše pod vedením Alpa Arslana.

Nejvýznamnější změna nastala na počátku 12. století. Jednalo se o přeměnu hypostylového půdorysu na mešitu se čtyřmi iwany (viz Šáhova mešita). Dalším typem mešity zavedeným v této době byla kiosková mešita, tvořená kupolovitým prostorem se třemi otevřenými stranami a stěnou obsahující mihráb na straně qibla. Pro architekturu tohoto období byly charakteristické také pamětní hrobky. Obvykle se jednalo o osmiboké stavby s kopulovitou střechou, nazývané Kümbet nebo Türbe. Působivým příkladem hrobové architektury je mauzoleum sultána Sanjara v Mervu. Jedná se o mohutnou stavbu o čtvercových rozměrech 27 metrů (89 stop) s obrovskou dvojitou kopulí spočívající na klenácích a muqarnasových pendativech.