Elapidé (Elapidae): popis, rozšíření a význam

Na souši

Ti elapidé, kteří žijí na souši, se velmi podobají kolubridům: téměř všichni mají dlouhé a štíhlé tělo s hladkými šupinami, hlavu pokrytou velkými štíty, která není vždy odlišena od krku, a oči s kulatými zorničkami. Kromě toho je jejich chování obvykle poměrně aktivní a většina z nich je vejcorodá. Ze všech těchto zobecnění existují výjimky: Například mezi zmijovce (Acanthophis) patří malí a tlustí, hrubě šupinatí, s velmi širokou hlavou, kočičíma očima, živí, pomalí nápadní predátoři s částečně roztřepeným štítem na hlavě.

Některé druhy tráví většinu života na stromech nebo v keřích, což se nazývá arboreální (africké druhy Pseudohaje a Dendroaspis, australský Hoplocephalus). Mnoho dalších jsou specializovaní hrobaři (např. Ogmodon, Parapistocalamus, Simoselaps, Toxicocalamus, Vermicella). Některé druhy mají velmi obecnou stravu. Jiné se specializují na určitý druh kořisti. Přizpůsobili se také tomu, aby se mohli lépe živit jinými hady, některými ještěrkami, vejci chobotnatců, savci, ptáky, žábami, rybami atd.

Ve vodě

Mořští hadi, kteří jsou rovněž elapidy, se přizpůsobili mořskému způsobu života různými způsoby. Všichni mají ocas vyvinutý tak, aby mohl sloužit k plavání. Mohou také vylučovat sůl. Většina z nich má také změněné tělo, lépe uzpůsobené k plavání. Ventrální šupiny jsou mnohem menší, nozdry hadů jsou umístěny hřbetně a bez šupin mezi nimi. Rodí živá mláďata (ovoviviparní). Obecně mají schopnost dýchat kůží; pokusy s žlutobřichým mořským hadem Pelamis platurus ukázaly, že tento druh dokáže tímto způsobem uspokojit asi 20 % své potřeby kyslíku. To mu umožňuje zůstat pod vodou déle. Nejméně přizpůsobení vodnímu životu jsou mořští krahujci (Laticauda sp. ). Většinu času tráví na souši, kde také kladou vajíčka (vejcorodí). Mají široké břišní šupiny, ocas není tak dobře vyvinutý pro plavání a jejich nozdry jsou odděleny šupinami.

Jed pro lov a sebeobranu

Všichni elapidé mají pár proteroglyfních tesáků, které slouží ke vstřikování jedu ze žláz umístěných v zadní části horních čelistí. Kly jsou první dva zuby na každé horní čelisti, které jsou zvětšené a duté a obvykle je na každé straně vždy jen jeden. Horní čelist je délkou a pohyblivostí na pomezí mezi typickými kolubridy (dlouhá, méně pohyblivá) a zmijovitými (velmi krátká, velmi pohyblivá). Při zavřené tlamě zapadají tesáky do rýhovaných štěrbin v patře lícní kosti; u elapidů s nejdelšími tesáky (např. Acanthophis, Oxyuranus) je běžné, že tesáky pronikají přímo skrz mezičelistní kůži, což hada zřejmě neohrožuje. Kly jsou obvykle pod předním okrajem oka a jsou skloněny dozadu; díky této konstrukci musí většina elapidů skutečně kousnout, aby mohli jedovatě zabít. Tento úkon proto není tak rychlý jako u zmijovitých, které mohou jedovatě zasáhnout pouze rychlým bodavým pohybem. Někteří elapidi (Acanthophis, Oxyuranus a zejména Dendroaspis) mají dlouhé tesáky na poměrně pohyblivých čelistech (prefrontální a ektopterygoidní kontakty jsou téměř stejně blízko u sebe jako u zmijovitých), a mohou proto provádět velmi rychlé bodavé údery jako zmije. Několik druhů je schopno jako obranný prostředek vystřikovat jed z dopředu směřujících otvorů na špičkách tesáků. Elapidé používají svůj jed jak ke znehybnění kořisti, tak k sebeobraně.

Všichni elapidi jsou jedovatí a mnozí z nich jsou potenciálně smrtelně nebezpeční. Jejich jedy jsou většinou neurotoxické a jsou považovány za nebezpečnější než převážně proteolytické jedy zmijí. Mezi jejich příslušníky patří mamba černá (Dendroaspis polylepis), druh, který mnozí považují za nejnebezpečnějšího hada na světě, užovka zuřivá (Oxyuranus microlepidotus), která je nejjedovatějším suchozemským hadem pro myši, a Hydrophis belcheri, mořský had s nejjedovatějším jedem ze všech hadů.