Alfons z Poitiers nebo Alfons či Alfons (11. listopadu 1220 - 21. srpna 1271) byl od roku 1225 hrabětem z Poitou a od roku 1247 hrabětem z Toulouse (jako Alfons II.).
Alfons byl synem francouzského krále Ludvíka VIII. a Blanky Kastilské. Byl mladším bratrem Ludvíka IX. francouzského a starším bratrem Karla I. sicilského.
Pařížská smlouva stanovila, že bratr krále Ludvíka se má oženit s Johankou z Toulouse, dcerou Raymonda VII. z Toulouse, a tak se s ní Alfons v roce 1237 oženil.
Původ, výchova a postavení v rodině
Alfons pocházel z vlivné kapetovské dynastie a vyrůstal na francouzském královském dvoře. Jako mladší princ mu byla přidělena skupina lenních držeb, především Poitou, které mu zajistily samostatnou politickou pozici a hospodářské zázemí. Vztah se starším bratrem Ludvíkem IX. (pozdějším svatým Ludvíkem) byl pevný a Alfons často zastupoval královskou autoritu v oblasti, která sousedila s rozsáhlými majetky krále.
Manželství a nárok na Toulouse
Sňatkem s Johankou z Toulouse (Jeanne) podle Pařížské smlouvy ztratil Toulouse svou samostatnost a postupně se začal začleňovat do francouzské královské sféry. Smlouva a následné politické kroky měly za cíl ukončit nestabilitu v jižní Francii po Albigenských válkách; manželství tedy nebylo jen rodinným, ale především státním instrumentem. Po smrti Raymonda VII. se nároky Alfonsovy manželky na titul hraběte z Toulouse definitivně prosadily a Alfons se stal místopřevratnou postavou v integraci tohoto regionu k francouzské koruně.
Vláda a administrativa
Alfons byl známý jako schopný správce. Ve svých provinciích upevňoval královskou autoritu, podporoval rozvoj měst, obchodních privilegií a místní správy. Prosazoval pravidla soudnictví a hospodářského řízení, využíval profesionální úředníky a právníky, aby zlepšil výběr daní a pořádek. Jeho správa přispěla k postupnému zajištění míru a obnově ekonomické aktivity v oblastech postižených dlouhými konflikty 13. století.
Účast na křížových výpravách a role na královském dvoře
Alfons se účastnil výprav a diplomatických misí, které vyžadovala pozice královského prince. Byl blízkým spolupracovníkem svého bratra Ludvíka IX. a v době Ludvíkových výprav do Svaté země a na severní Afriku plnil úlohu regenta a správce záležitostí v zemi. Díky tomu získal zkušenosti se státním řízením a diplomatickou praxí.
Rodina, dědictví a odkaz
Alfons a jeho manželka Johanka neměli potomky, a proto byla podle podmínek manželské dohody většina jejich držeb navrácena koruně po jejich smrti. Smrt Alfonse v roce 1271 znamenala, že velké území na jihu Francie bylo definitivně začleněno do královských držav, čímž se posílila centrální moc Kapetovců. Jeho správa je hodnocena jako stabilizační a organizační, protože pomohla překlenout období po Albigenských konfliktech a umožnila postupnou integraci jižní Francie do jednotného francouzského státu.
Dědictví v historickém kontextu
Alfonsova vláda představuje příklad typického kapetovského princa 13. století — kombinace vojenských, diplomatických a administrativních funkcí, které vedly k rozšiřování královské moci a konsolidaci území. Přínos spočívá nejen v rozšíření královského majetku, ale i v zavedení stabilnější správy a právních pořádků v regionech, které byly dlouhodobě nestabilní.
