Chaparral je keřové nebo vřesovištní rostlinné společenstvo typické pro Kalifornii a přilehlé oblasti. Vyskytuje se převážně v suchých, teplých oblastech s charakteristickým středomořským klimatem (mírné, vlhké zimy a horká suchá léta). Tento typ porostu najdeme také v severní části poloostrova Baja California v Mexiku. Vývoj chaparralu ovlivňují jak podnební podmínky, tak periodické požáry, které formují druhové složení a strukturu porostu.
V chaparralu rostou rostliny odolné vůči letnímu suchu. Mají tvrdé sklerotické stálezelené listy, které snižují ztráty vody. Mezi typické druhy patří například manzanita (Arctostaphylos), chamise (Adenostoma fasciculatum), různé druhy Ceanothus a křoviny rodu Salicaria či Santolina — každá oblast má však své charakteristické druhy. Chaparral se často vyskytuje na skalnatých svazích a v pahorkatinách, méně běžně v úrodných údolích.
Chaparral pokrývá přibližně 5 % rozlohy státu Kalifornie; z přidružených středomořských křovin pak další asi 3,5 %. Název pochází ze španělského slova chaparro, které označuje nízké, křovinaté duby nebo keře.
Na světě existují ještě čtyři další oblasti stejného typu vegetace, vyvinuté v obdobných středomořských klimatických pásech:
- části středomořského pobřeží, známé jako makie.
- Střední Chile, známé jako matorral
- Jihoafrický mys, známý jako fynbos
- Jižní Austrálie, známý jako kwongan
Historicky v chaparralu požáry nevznikaly příliš často — přirozené intervaly výskytu ohně bývaly často desítky až stovky let, v závislosti na lokalitě a dostupnosti paliva. Typické přirozené intervaly návratu ohně se uvádějí v rozmezí přibližně 30–150 let, někdy více. Dospělý kaparral má často husté porosty, které jsou vysoce hořlavé, a když hoří, může jít o velmi intenzivní požáry.
Rostliny chaparralu jsou na požáry adaptovány různými způsoby: některé druhy rychle resproutují z podzemních bublin nebo lignotuberů (tzv. burls, tzv. koleny), jiné spoléhají na semenné banky v půdě, jejichž klíčení podporuje teplo nebo chemické látky obsažené v kouři. Některé semena dokonce vyžadují vliv ohně k prorůstání. Tyto strategie zajišťují obnovu porostu po požáru, pokud interval mezi požáry není příliš krátký.
Lidské vlivy v posledních desetiletích zásadně mění režim požárů: časté zapálení v blízkosti osídlených oblastí, šíření invazních trav a potlačování malých přirozených požárů vedou k zkrácení intervalů mezi požáry a ke zvýšení intenzity ohňů. Příliš časté požáry mohou přeměnit chaparral na travnaté společenstvo složené převážně z invazních jednoletých druhů, což snižuje biodiverzitu a narušuje původní ekosystém.
Ochrana a management chaparralu zahrnují plánované řízené (předpisové) pálení, mechanické snižování paliva v pásmech kolem sídel (defensible space), kontrolu invazních druhů a plánování rozvoje v rozhraní divočiny a měst (WUI — wildland–urban interface). Cílem je obnovit přirozené procesy požárního režimu, snížit riziko katastrofických požárů a chránit jak přírodu, tak lidské životy a majetek.
