Jürgen Habermas
Jürgen Habermas (narozen 18. června 1929) je německý filozof a sociolog, tedy člověk, který se zabývá studiem různých společností. Používá typ teorie zvané kritická teorie, v níž studuje, jak lidé využívají moc. Používá také teorii amerického pragmatismu, která zkoumá, zda je něco pravdivé, nebo ne, podle účinků jednání. Je známý svou prací o teorii veřejné sféry. Studuje moc v demokracii a v politice. Studuje také, jak lidé rozvíjejí společnost prostřednictvím jazyka a komunikace, a snaží se pochopit, jak tato společnost a vláda spolupracují.
Životopis
Habermas se narodil v Düsseldorfu v Severním Porýní-Vestfálsku.
Až do ukončení studia na gymnáziu žil Habermas v Gummersbachu u Kolína nad Rýnem. Jürgen vyrůstal v protestantské věřící rodině, protože jeho dědeček vedl v německém Gummersbachu seminář neboli náboženskou školu. Jürgen Habermas studoval na univerzitách v Göttingenu (1949/50), Curychu (1950/51) a Bonnu (1951/54). Doktorát (PhD.) získal v Bonnu v roce 1954 prací Das Absolute und die Geschichte. Von der Zwiespältigkeit in Schellings Denken (Absolutno a dějiny: o rozporu v Schellingově myšlení).
Od roku 1956 studoval filozofii a sociologii u kritických teoretiků Maxe Horkheimera a Theodora Adorna na Univerzitě Johanna Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem. Horkheimer totiž Habermase požádal, aby provedl některé změny v jeho disertační práci. Habermas to udělat nechtěl a domníval se, že Frankfurtská škola nemá správné názory na moderní kulturu. Habermas Frankfurtskou školu (myšlenkovou školu, nikoli školu z cihel a malty) opustil.
Habilitoval se z politických věd na univerzitě v Marburgu u marxisty Wolfganga Abendrotha. Jeho habilitační práce nesla název Strukturwandel der Öffentlichkeit; Untersuchungen zu einer Kategorie der Bürgerlichen Gesellschaft (v angličtině vyšla v roce 1989 pod názvem The structural transformation of the public sphere: an inquiry into a category of bourgeois society). V roce 1961 se stal privatdozentem v Marburgu. Začal působit jako "mimořádný profesor" (profesor bez katedry) filozofie na univerzitě v Heidelbergu. Toto místo mu zajistili Hans-Georg Gadamer a Karl Löwith. V roce 1964 se Habermas vrátil do Frankfurtu, aby převzal Horkheimerovo místo ve filozofii a sociologii.
V roce 1971 byl pověřen vedením Institutu Maxe Plancka ve Starnbergu (nedaleko Mnichova), kde působil až do roku 1983, dva roky po vydání svého hlavního díla Teorie komunikačního jednání. Poté se Habermas vrátil na své místo ve Frankfurtu jako vedoucí Ústavu pro sociální výzkum. Po odchodu z Frankfurtu v roce 1993 Habermas napsal řadu knih a článků. V roce 1986 obdržel Cenu Gottfrieda Wilhelma Leibnize udělovanou Německou vědeckou společností (Deutsche Forschungsgemeinschaft), což je nejvyšší ocenění udělované v německém výzkumu. Je "stálým hostujícím" profesorem na Northwestern University v Evanstonu ve státě Illinois a "profesorem Theodora Heusse" na The New School v New Yorku.
Habermasovi byla udělena Cena prince asturského v oblasti společenských věd za rok 2003. Habermas se stal také laureátem Kjótské ceny za rok 2004 v sekci umění a filozofie. Přijel do San Diega a 5. března 2005 v rámci Kjótského sympozia na univerzitě v San Diegu přednesl projev s názvem Veřejná role náboženství v sekulárním kontextu o odluce církve od státu. V roce 2005 obdržel Holbergovu mezinárodní pamětní cenu (cca 520 000 eur).
