David Hubel

Kariéra

Po většinu své kariéry byl Hubel univerzitním profesorem neurobiologie Johna Franklina Enderse na Harvard Medical School. V roce 1978 byla Hubelovi a Wieselovi udělena cena Louisy Gross Horwitzové na Kolumbijské univerzitě. David Hunter Hubel (27. února 1926 - 22. září 2013) byl emeritním profesorem neurobiologie na Harvard Medical School.

Hubel byl spolu s Torstenem Wieselem nositelem Nobelovy ceny za fyziologii nebo medicínu za rok 1981 za objevy týkající se zpracování informací ve zrakovém systému. O cenu se dělil s Rogerem Sperrym za jeho nezávislý výzkum mozkových hemisfér.

Hubel zemřel na selhání ledvin.

Nobelova cena

Hubel a Wiesel obdrželi Nobelovu cenu za dva významné příspěvky:

1. V 60. a 70. letech 20. století se zabývali vývojem zrakového systému. Pracovali na částech zrakové kůry mozku, které dostávají signály z pravého nebo levého oka.
2. Jejich práce popisuje, jak mozek zpracovává signály z oka a vytváří detektory hran, detektory pohybu, stereoskopické detektory hloubky a detektory barev. To jsou stavební kameny vizuální scény.

Některé podrobnosti

Buňky detekují funkce

V jednom experimentu z roku 1959 zavedli mikroelektrodu do primární zrakové kůry anestezované kočky. Poté před kočku promítali na obrazovku vzory světla a tmy. Zjistili, že některé neurony se rychle aktivovaly, když byly čáry zobrazeny pod jedním úhlem, zatímco jiné nejlépe reagovaly na jiný úhel. Některé z těchto neuronů reagovaly na světlé vzory jinak než na tmavé. Hubel a Wiesel tyto neurony nazvali "jednoduché buňky".

Další neurony, které nazvali "komplexní buňky", detekovaly hrany bez ohledu na to, jak byly umístěny v zorném poli, a dokázaly rozpoznat pohyb v určitých směrech. Tyto studie ukázaly, jak zrakový systém vytváří komplexní obrazy vizuálních informací z jednoduchých podnětů.

Flexibilita zrakové kůry

Významně se podíleli na studiu kortikální plasticity (flexibility).

Když koťata zbavili možnosti používat jedno oko, ukázali, že sloupce v primární zrakové kůře, které přijímají vstupy z druhého oka, převzaly oblasti, které by normálně přijímaly vstupy z oka zbaveného možnosti používat oko.

U těchto koťat se nevyvinuly oblasti přijímající vstupy z obou očí, což je vlastnost potřebná pro binokulární vidění. Hubelovy a Wieselovy experimenty ukázaly, že oční dominance (dominance jednoho oka je normální) se vyvíjí v raném dětském věku a nelze ji zvrátit. Po této práci bylo lépe pochopeno několik problémů s dětským viděním.

Související stránky

• Seznam biologů